Zachraňme zelený žabí gen

U každého vajíčka se v celém jeho genotypu opakovalo jen jedno písmeno, což znamenalo, že až žabka vyroste, bude celá jednobarevná. Když si všechna vajíčka našla cestu ke svým majitelům a prošla si pulčí částí života, ukázalo se, že exotické žáby mohou být žluté, zelené, modré a fialové. Někteří brzy začali své žabky křížit s ostatními, a tak dnes na hradě můžeme potkat i další generace těchto jasně zbarvených tvorečků. Jak je ale možné, že mezi nimi nenajdeme jedinou alespoň částečně zelenou?

Ony čtyři exotické žáby, které se daly za necelé dva galeony koupit v útulku, putovaly ke čtyřem majitelkám – Barbaře Arianne Lecter, Orestě Vianuevě, Esmeraldě Milagrosa a mně, Lily Angelině Johnsonové. Zatímco zvířátka obou profesorek a červené studentky šířila svoje geny a užívala si života, moje zelená žabka Auri během posledního dubnového víkendu, kdy jsem se pohybovala mimo hradní zdi, utekla, protože jí během celých čtyř dnů nebyla věnovaná absolutně žádná péče. Do zaječích (či spíš žabích) vzala jen pár hodin předtím, než jsem se vrátila zpátky na hrad. Když jsem to zjistila, měla jsem na sebe ohromný vztek a dlouho jsem si vyčítala, že jsem na Hog ani na chvilku nenakoukla nebo že jsem žabku předem na ty čtyři dny neumístila do útulku, ale bylo pozdě na pláč nad uteklým mazlíčkem. Nikdy se nestalo, že by se takový tvor ke svému majiteli vrátil, proto jsem se s Aurinou nepřítomností nakonec smířila.

Sedmnáctého října, o bezmála půl roku později, se uskutečnila výprava do lesa, jejímž skutečným cílem nebylo mé potrestání, jak inzerovala slečna Žába, když ve Velké síni sháněla dobrovolníky, nýbrž si kladla za cíl zjistit, zda se uprchlá exotická žába Auri náhodou celý ten půlrok neskrývala v Zapovězeném lese, protože slečna nedávno objevila stopy, které by zvířátku mohly patřit, a navíc se normální žabí obyvatelstvo poslední dobou chová podivně. Vzhledem k neústupnosti slečny průvodkyně ohledně minimálního věku účastníků výpravy se zdálo, že půjde o velmi nebezpečnou misi, a nějakou dobu to proto vypadalo, že se naši skupinku průzkumníků budou tvořit jen čtyři osoby – já, Theresa, slečna Cerridwen a slečna Barbara, o chvilku později ale přichvátala ještě Aya. Pak už nám nic nebránilo vyrazit k jedné seschlé hlavě, u níž se měly nacházet žabí stopy.

Ještě než pátrání mohlo naplno začít, sebrala Therka děravou ponožku, což podnítilo konspirační teorie, zda Auri náhodou někde něco neukradla a jestli ve skutečnosti neutekla před zákonem. Tyto myšlenky však byly přerušeny nalezením stop, které vedly přímo do šípkového keře. Nebelvírská studentka prokázala odvahu typickou pro svou kolej a bez váhání se vrhla přímo do trní, což ovšem nebylo vůbec nutné, protože se keř dal obejít. Cestičku, jež se za ním skrývala, křižovaly žabí stopy. Nikdo úplně přesně nevěděl, jak se liší stopy běžných a exotických žab, proto nás slečna průvodkyně poučila, že rozdíl je v různém postavení prstů a že to jsou opravdu stopy tvora, kterého hledáme. Postupovaly jsme tedy ve směru, kam nás vedly stopy, jenže pak se pode mnou propadla země a já najednou viděla vrcholky stromů a oblohu ještě o několik metrů výše než předtím.

Slečna Barbara nám vysvětlila, že se jedná o past, již tam nejspíše nechali trollové, protože se začali poslední dobou učit novým věcem, což nikoho moc neuklidnilo. Jedinou výjimkou vlastně byla Theresa, která se při představě pranice s trolly celá rozzářila. Já se mezitím začala sápat vzhůru po nestabilně vypadajících výstupcích. Poslední se mi úspěšně rozdrolil pod nohou, naštěstí jsem na něj ale nestoupla plnou silou, takže jsem nemusela lézt nahoru podruhé a stačilo, aby mi zbytek výpravy nahoře přistrčil větev a s její pomocí mě pak vytáhli ven. Ze strachu z trollů jsme rychle vyrazily dál po stopách. Les byl čím dál chladnější a vlhčí.

Před námi se najednou otevřel výhled na jezero ozářené měsícem. A na kameni tam seděla zelená exotická žába Auri. Po téměř šesti měsících, kdy jsem si vyčítala její útěk a kdy mi chyběla, jsem se neudržela. Jenže ona… se nejspíš lekla a skočila zpátky do vody.

Tak jsme se vrátily na kraj lesa s tím, že další výprava bude lépe připravená, složená ze schopnějších lidí a taky bude muset mít trochu štěstí. Každopádně by to mohlo znamenat, že zelený žabí gen není ztracený navždy a že třeba jednou budou po hradě skákat i žabky s částečně zeleným zbarvením. Teď jde jen o to sehnat ty schopné lidi, nápady a tipy, jak vůbec žábu nalákat zpátky, a nějaké to vybavení.

Kdo do toho jde se mnou?

Pro Denní věštec
slečna žaboztracení