No to jsem teda hrozně rád, že vás zase vidím. Abyste věděli, tyhle mecheche, narozeniny a tentononcy z duše nesnáším. Zatímco se všichni ostatní baví, já musím pracovat. No je tohle fér?! Že se stejně jinak flákám? Ale kdeže! Ostatní se baví prací a já se bavím tím, že se baví. A to je sakra práce, abyste věděli!
Ale abych se taky dostal k tomu, proč jsem byl zase donucen usednout za stůl a vykecávat se tady do papíru – došlo mi od vás pár roztomilých dotazů, na které jsem se rozhodl odpovědět.
John Werewolf: Ahoj Trapáčku, mám takový malý problém. Asi se ti doneslo, že mi pan ředitel udělil nějaké ty řády. No a já teď řeším, kam s nimi. Nevíš o nějakém supr trupr místě? To víš, nemůžu je dát jen tak na zeď, to dělá každý mudla …
Milý pane profesore, pokud opravdu nemáte potuchy, kam řády dát, pošlete mi je. Dobře se vám o ně postarám. A kdyby vám říďa zase někdy něco strčil, víte, na koho se můžete obrátit.
Radek Czernovski: Trapáčku, pomoc! Nevím, co mám dělat. Již jsem si zvykl na to, že na mne mrkají spolužačky, a jsem tomu rád. Ale dneska na mne mrkla dokonce i kachnička!!!
Jen klid. Myslím, že kachnička je výhodná partie. Peří se jí krásně třpytí, zobák krásně leskne … a co si budeme namlouvat, pan ředitel už také není nejmladší, takže se kachnička holt rozhodla hledat své životní štěstí jinde. A navíc – budeš-li mít kachničku, staneš se pro studentky ještě atraktivnější, a to se vyplatí! Ostatně lepší, než kdyby na tebe mrknul Ferdinand, ne?
Adrianet le Ros: Trapáčku, dopsala mi tužka!
Jak hrozné! Na vašem místě bych se ihned zastřelil, s tím nelze žít!
Angela Grey-Slytherin: Trapáčku, mám problém! Že já vůbec přijímám nové profesory! Ti noví kolegové mi vykecali díru do hlavy! Nu prosím, to se dělá?!
To je jistě politováníhodné, madam Angelo. Navrhuji tuto díru ve vaší hlavě zalepit či jaksi ucpat, že ano. V opačném případě by vám mohly vypadat piliony informací, a to bych vám nepřál.
A to je vše, milí čtenáři. Asi si říkáte, co je tohle za patlaninu, když mám oslavovat narozeniny Denního Věštce. No, upřímně řečeno, zajímají mne asi tak stejně jako vás – jsou mi ukradené. A jelikož jsem neměl svou pravidelnou dávku emocí a vtipné kaše, jsem na tom bledě. Zkrátka a špatně, uvidíme se zase někdy jindy. Raději.