NaSaŠí Jackson: „Na dvou košťatech zároveň se létat nedá.“

NaSaŠí Jackson je jednou z nejvýraznějších tváří našich hradních zdí. Od jejího zfialovění v lednu 2016 uběhlo pět školních let, během kterých nejen ukázala své kvality jako profesorka, ale také jako zodpovědná inspektorka výuky. Dva školní roky zastává post kolejní ředitelky Zmijozelu. Nyní jednu ze svých funkcí opouští.
Po roce opět u kávy s NaSaŠí Jackson. Přidejte se k nám!

Ten večer jsem tiše kráčela setmělými chodbami hradu a mířila nejkratší cestou z redakce rovnou do svých komnat. Soustředila jsem se na zvuk bot, který byl až neslušně hlasitý v kontrastu s kamenným tichem naší školy, když mě zarazil nepatrný paprsek světla zpod dveří dotýkající se špiček mé obuvi. O několik okamžiků později ke mně doputovala známá hřejivá vůně. Čerstvá káva… Neváhala jsem ani na chvíli, otevřela dveře sborovny a u velkého stolu spatřila inspektorku výuky NaSaŠí Jackson nad tlustou papírovou složkou s pergameny.
„Papírování?“
„Do redakce“?
Otázky obou padly téměř ve stejný okamžik. Stejně tak zavrtění hlavou. Usmála jsem se. Že by se to přece jen podařilo?
Popadla jsem dva hrnečky ze skříňky, nachystala kávu a přisedla si ke své šéfové. Rozhovor s ní jsem si při rozdávání zamluvila sama. Pomalu se z toho stává tradice – příjemná. I přesto sotva najdete na hradě dvojici, která by byla pro rozhovor méně ideální. Najít na obou stranách současně chvíli volného času je pro nás s každým rokem těžší. Využít se pro to musí využít každá příležitost. Zvlášť, když má kolegyně Jackson práci hotovou a já nemířím výjimečně do redakce. Káva voní a všude je božský klid…

Vytáhnu ze své tašky pergamen a oblíbený brk a než si v hlavě sesumíruji první dotazy, obě slastně upijeme několik doušků horké voňavé kávy. „Setkáváme se téměř na den přesně (kalendářní) rok od toho, co vyšel náš rozhovor u příležitosti tvého zvolení kolejní ředitelkou Zmijozelu (zde k nahlédnutí). Jaký byl ten rok?“
„Perfektní. Zmijozel mi pomohl si uvědomit, kde je na hradě moje místo a jaké tu jsou mé priority. Uplynulý rok jsem si užila na maximum tak, jak tomu ve funkci inspektora už dlouho nebylo,“ pohodlně se opře o opěrku dřevěné, skřítky vyřezávané, židle a sevře zelený hrneček s hadem oběma dlaněmi.
“Při našem minulém rozhovoru jsi hned na začátku říkala, že tě práce inspektora naplňuje. Nyní, o dva školní roky později, tento post opouštíš. Nádoba je tedy již plná? Nebo je za tím jiný důvod?“
„Naplňovala, ale zkusím ti to přirovnat třeba ke košťatům. Hraješ famrpál na Forcerovi 2005 a říkáš si, jak je to skvělé koště a hru si na něm užíváš, jenže pak přijde do prodeje Forcer 2006 Ultra a ty zjistíš, že se ti na něm lítá o chlup líp. Přesně tohle jsem zažila při vyzkoušení obou funkcí, rozmýšlela jsem se hodně dlouho, co s oběma funkcemi, ale na dvou košťatech zároveň se nedá létat,“ shrne s úsměvem a já se okamžitě rozesměji.
„Myslím, že hradním obyvatelům jsi sotva mohla dát přirovnání, kterému by rozuměli lépe. Nicméně… Kromě postu inspektora výuky a kolejní ředitelky jsi samozřejmě ještě profesorka. Na kterém ze svých tří postů ses naučila nejvíc pro život?“
„Nejvíc pro život?“ zamyslí se a na chvíli opře zrak kamsi za mě, kde hoří u dveří pár loučí. „Inu, asi na postu inspektora výuky. Sice to bude znít krutě, ale naučila jsem se, že dokud všechno funguje tak, jak má, je to v pořádku, ale jakmile je nějaká odchylka od normálu, hned se to sype, lidé se o tobě baví za tvými zády a je na tebe upřena veškerá pozornost. Inspektorování mě naučilo se s takovými situacemi vyrovnávat, prostě zatnout zuby a neukazovat svoji slabost, protože ty jsi ta, co to má všechno vydržet,“ rozhodí jemně rukama a já zajdu dolít kávu, zatímco přemýšlím nad tím, jak nevděčný je úkol jakéhokoliv vedoucího.
„Při minulém rozhovoru jsi mi říkala, že ti rozhodně přijde těžší práce s profesory než se studenty. Platí to i nyní? Bylo těch vyhrocených situací, které jsi v minulé odpovědi zmínila, hodně?“
Pobaveně se usměje. „Určitě je to s profesory těžší a platí to pořád. Vyhrocených situací nebylo tolik, ale když už je nějaký problém a skřípe to, stojí mnohem víc úsilí a času ho vyřešit. Ale nechci, aby to vyznívalo, že na sebe v sovách s kolegy jenom štěkáme, to vážně ne!“ rozesměje se. „Většinou to je klidné,“ dodá ještě napůl se smíchem.
„Protože jsem byla pravidelný přispěvatel na školní konto ve formě pokut, chtěla bych se zeptat, zda tě někdy překvapilo, kolik pokut za termín vlastně rozdáš… A dalo by se odhadem vyčíslit, kolik profesoři na svých hříších už zaplatili?“ trošku zrudlá si začnu malovat neidentifikovatelné čmrkance na kraj pergamenu a doufám, že se nedozvím, že jsem největší donátor školního konta.
„Jej, to vůbec nevím, teď jsi mě zaskočila! Určitě bych ale tipla desítky galeonů, možná tak 50?“ odhaduje s přimhouřenýma očima. „Ale ano, posílání pokut patří k těm méně příjemným činnostem a při těch částkách jsem často kroutila hlavou…“
„Byl nějaký termín, kdy jsi nedala ani jednu pokutu?“ zkouším rychlé odvést pozornost.
„Byl!“ vyhrkne téměř okamžitě a předvede, že paměť má skvělou. „Byl to právě letos úplně první termín, to jsem vás všechny ve sborovně dokonce i vychválila! Ale asi jsem to neměla dělat, protože pak se to začalo všechno zase „kazit“!“ zasměje se a já se pobaveně zakřením a raději už nic k tématu neříkám.
„Nasbírala jsi na postu inspektora výuky spoustu zkušeností a víš, co obnáší. Jaký člověk by se měl dle tvého mínění do konkurzu přihlásit? Jaké kvality a dovednosti by měl mít?“
Zvážní a dá si hodně času na promyšlenou. „Určitě by to měl být člověk, který má za sebou už nějaké aktivní působení na hradě. Měl by být schopný, spolehlivý, nestranný a měl by si stát za svým názorem – například vědět, jaká témata na semináře jsou vhodná a nebát se říct ne nebo nebát si dupnout a nenechat učit mladšího profesora deset tříd, protože pak by to byla při výpadku jeho starost navíc. Inspektorování je nevděčná funkce, kde člověk musí myslet za ostatní a činit nelehká rozhodnutí, po nichž nebude zrovna nejoblíbenější mezi svými kolegy. Z vlastní zkušenosti nedoporučuji vrstvení takhle časově náročných funkcí, nedá se naplno věnovat oběma a pak trpí obě strany.“
„Čtenáře by určitě zajímalo, zda už víš o nějaké přihlášce…“ zeptám se opatrně, protože vím, že z kolegyně se tyto informace vždycky špatně tahají.
„To je mi jasné, ale co by to bylo za život bez nějakého toho překvapení?“ tajuplně se zasměje.
„Překvapení by přece bylo to jméno, kdybychom se teď dozvěděli aktuální počet!“ zkouším to dál.
„Já vím, ale jelikož už odcházím, tak mi dovol si vzít aspoň tohle tajemství do funkcionářského hrobu,“ nedá se a blýskne úsměvem.
„Přirozený respekt k autoritám mi velí do toho víc nešťourat!“ zasměji se. „Dobrá tedy… K tématu inspektorování mám poslední dotaz – jaká budeš podřízená? Máš problém s opravovacími termíny?“
„Myslím si, že budu dobrá podřízená, protože vím, kolik problémů dělá inspektorovi pozdní opravování a nedodržování termínů. S těmi problém nemám, za celou dobu ve fialovém hábitu jsem snad jen jednou opravovala později, a to jsem si i dala pokutu. Možná to v adminu půjde ještě dát dohledat,“ zasměje se.

***

Na tomto místě musím poznamenat, že jsem ještě téže noci po dokončení rozhovoru prohledala výpis ze školního konta za posledních pět školních let, kdy byla kolegyně Jackson profesorkou, a vzhledem k tomu, kolik jsem tam u jejího jména našla odměn za svědomité vypisování soutěží, za nezištnou pomoc v různých hradních aktivitách, měla jsem radost, že jsem ty pokuty, které si sama udělila, našla celkem tři.

POKUTA 1

POKUTA 2

POKUTA 3

***

„Když jsi nastoupila na post kolejní, byla jsi pro velkou část koleje bývalá spolužačka. Každá nová generace, která přichází, tě už ale poznává jen jako profesorku, kolejní a inspektorku. Jací jsou tito studenti? Cítí pořád ještě respekt a úctu?“
„Jsou drzí, to ti povím!“ zasměje se. „Ale ne, berou mě sice jako pohodářku a vztahy s mladšími studenty máme dost přátelské, nicméně pokud by byla potřeba, vím, že bych byla schopná si dupnout a nějakého problémového studenta zpacifikovat. Takže sice jsem pro ně kamarádka, ale oni vědí, že je určitá hranice, která se nepřekračuje. Doufám!“
„Kolejní ředitelkou jsi už celé dva školní roky. Máš pocit, že tvá úloha je jiná, než byla v prvních měsících?“
„Určitě. Na začátku jsem se musela otrkat, protože do té doby jsem znala jen pozici studenta ve vedení, pokaždé za mnou stál kolejní, za kterým jsem mohla přijít. Teď jsem tím hlavounem najednou byla já a musela jsem si zvyknout. Ale teď už je to skvělé, mám schopné lidi ve vedení, se kterými je ta práce pro kolej sranda. Ani se mezi nimi výš postavená necítím a připadám si jako zpátky ve studentském,“ téměř nesměle se usměje. 
Se smíchem přitakám, protože vím, že být součástí mladého kolektivu je příjemné. „Tomu naprosto rozumím! Mám tady otázku, kterou jsem minule nepoložila, ale čtenáře by to mohlo zajímat… Spolu s postem kolejní ses stala také… ehm, jak to říct… možná… vrchní velitelkou ozbrojených sil?“ od plic se zasměji a vidím na ní, že je zvědavá, na co se zeptám. „Jaké to je převzít oficiální patronát nad Ferdinandem? Zlobil hodně, nebo byl krotký jako beránek?“
Pobaveně protočí oči. „S Ferdinandem se známe už dost let, takže je na mě zvyklý. Na co ale nebyl zvyklý, je nějaká aktivita, v posledních pár letech po něm nikdo nic nechtěl a lebedil si ve sklepení. Tomu je ale konec!“ se smíchem pohrozí prstem nepřítomnému Ferdinandovi a dopije druhý hrnek kávy.
„Na kterou aktivitu koleje jsi nejvíc pyšná? Kde se zmijozelským nejvíc daří?“
„Jsem moc pyšná na všechny zmijozelské famfrpálisty, ta atmosféra na trénincích a zápasech je skvělá, hráči podávají úžasné výkony! Stejně tak se nám daří i ve finanční sekci, pan Zpytlehněv je neúprosný,“ rozesměje se při vzpomínce na něj.
„Ano, to je. V módních článcích mu to jde stejně dobře jako ve finanční oblasti!“ pobaveně se usměji. „Letos sis z hradu odskakovala na zahraniční stáž do Valencie. Jací jsou španělští kouzelníci?“
K mámu překvapení sáhne do své kabelky a vytáhne tlustou obálku, ve které má pár kouzloobrázků ze Španělska. „Dost leniví, abych pravdu řekla! Tam na jihu nikdo nic příliš neřeší, a když se něco nestihne, tak se to prostě udělá zítra. To jim trochu závidím, tady když máme termín, neexistuje, že by ho kdokoli překročil bez penalizace. Jsme moc pilní, měli bychom ubrat!“ začne se smát a já prohlížím mávající kouzelníky z jižního poloostrova.
„Ano, odstupující inspektorka už to může říct!“ se smíchem jí vrátím snímky. „Při přípravě rozhovoru jsem byla velmi překvapená, protože jsem narazila na něco, na co jsem už dávno zapomněla – my dvě totiž spolu neděláme rozhovor podruhé, ale dokonce potřetí. Poprvé jsme se totiž sešly nad kávou při přípravě Za koutky kouzel (k nahlédnutí zde). Tehdy ovšem naše role byly obrácené a tys byla ještě studentka. Nutno dodat, že z Šéfredaktorského minima máš i OVCE (k nahlédnutí zde). Je ti pořád novinařina ještě blízká? Sleduješ stále hradní novinářské dění?“
„Téda, tak na tenhle rozhovor jsem už zapomněla!“ překvapeně se začte.  „Novinařina mi je blízká a jak jsem ti mimo záznam říkala před rozhovorem, mám v plánu ještě něco do Denního věštce napsat. Musím jen najít čas a dokopat se, znáš to! Ale i když zrovna něco nepíšu, tak poctivě čtu většinu článků, máš v redakci hodně nadaných lidí!“
Nadšeně přikývnu. „Souhlasím, jsou to šikovní novináři. A na tvůj článek se vždycky všichni těšíme! Máš své osobní plány do budoucna zde na hradě? Je něco, co by sis chtěla splnit, něco, čeho bys chtěla třeba po profesní stránce dosáhnout?“
„Čeho bych chtěla ještě dosáhnout?“ zvážní.  „Já nevím, myslím si, že už jsem zazářila až až. Teď si chci jen užít klidu v koleji a až budu mít pocit, že nemám už Zmijozelu co dát, myslím, že bude nejvyšší čas, aby se NaSaŠí s hradem rozloučila.“
Pobaveně se zakřením. „Dobré místo pro hradní důchodce je Denní věštec, kdyby se ti pak s hradem nechtělo loučit,“ mrknu na ni a ona mi to úsměvem vrátí se slovy, že nad tím pouvažuje. „Protože jsem se ptala na budoucnost, napadá mě ještě jedna otázka – přece jen trošku vidíš do fungování školy. Jsi optimistická ohledně budoucnosti hradu? Čeká nás ještě hodně let?“
„Co se týče budoucnosti našeho hradu, tak nevím. Nechci znít pesimisticky, ale myslím si, že škola už nejlepší léta zažila. Neříkám, že zrovna se mnou na postu, přede mnou byli mnohem lepší inspektoři, ale bude hodně těžké se opět šplhat nahoru. Jak už svět Harryho Pottera není ve světě tolik aktuální, na hrad přichází čím dál tím méně schopných a nadšených lidí, kteří by mohli být naší budoucností,“ zhodnotí bez zbytečného sentimentu, jak to reálně vidí, a já stočím svůj pohled ke kouzelnickým hodinám, které v naší sborovně tikají už desetiletí – blíží se půlnoc.
„Závěrečnou otázku zvolím opět netradičně – kdyby sis zde na hradě mohla dopřát něčeho nekonečnou doživotní zásobu, co by to bylo?“ kouknu na ni šibalsky.
„Tak ale teď jsi mě vážně zaskočila,“ od srdce se rozesměje. „Bylo by fajn mít dostatek srpců nebo čokoládových žabek, ale asi bych se nedokázala obejít bez vtipných a originálních studentů. Když je dobrý rok, tak mám nějaké na předmětech a jejich úkoly si nechávám vždy na konec, abych měla vůbec motivaci opravovat a mohla se na něco těšit. Nechci třípalcové úkoly o ničem, více záživnějších studentů, prosím!“ začne se smát a já se pod její slova podepíšu, protože tohle bych si přála také.

***

Tím končí další etapa hradního života profesorky NaSaŠí Jackson. Co jí přinesou další léta na hradě a při jakém dalším významném milníku v jejím životě se opět sejdeme nad kávou, to nechám budoucnosti, za celou redakci Denního věštce bych jí ale ráda poděkovala za příkladnou práci, kterou na postu inspektorky výuky odvedla, a popřála jí v dalším profesním i osobním životě jen hodně radosti a spokojenosti!

Pro Denní věštec
Niane z Libelusie

Hradní tisk o NaSaŠí Jackson:
DENNÍ VĚŠTEC
NaSaŠí Jackson: Hlavně klid a pozitivní mysl (k nahlédnutí zde)
Zrod nové inspektorky: madam Jackson přichází na scénu! (k nahlédnutí zde)
Nová inspektorka výuky je ještě studentka! (k nahlédnutí zde)
O novém školním roce s primuskou (k nahlédnutí zde)

HADÍ KRÁL
Rozhovor s kolejní ředitelkou a jejím mazlíčkem (k nahlédnutí zde)
Nové zmijozelské vedení (k nahlédnutí zde)

ŽLUTÝ TRIMELES
Nováčci – představuje se NaSaŠí Jackson (k nahlédnutí zde)