Drabble mánie v KNP

Už několikrát jsme se se studenty, profesory a dalšími obyvateli hradu sešli v KNP. Samozřejmě jsme tam nebyli všichni, jen ti, co se nějakým způsobem zajímají o drabble. A co se v KNP dělo, si můžete přečíst níže.

Prvního „drabble“ večírku jsem si všimla zcela náhodou. Madam Ansí ho totiž propagovala ve Velké síni. Bylo to o fous, protože její „reklama“ málem zmizela v propadlišti. Ještě, že jsem ji zachytila, protože jinak by mi uniklo něco, čeho se budu nadále s velkou chutí účastnit a doufám, že nejen já.

Iniciátorkou prvního večera byla slečna Adrianet le Ros. Na úvod všem zúčastněným připomněla, co to drabble vlastně je a jak bude večer probíhat. Psaní se nakonec moc lidí neúčastnilo, ale vypadalo to, že máme početné publikum. Po úvodních rozpacích se zadáním jsme se rozhodli, že budeme psát drabble, které musí obsahovat konkrétní zadanou větu. V zadání jsme se všichni postupně vystřídali. Bylo velmi zajímavé číst tak rozdílná drabble, která vznikla ze stejného zadání.

Například madam Ansí nám zadala větu: „S ohnivými meči se řítili krajinou.“

A jak to v našem podání dopadlo?
Andrew Uroboros: Kradl, lhal a zabíjel. Takových prohřešků na jednoho člověka. Jak mohl? Vždyť ještě nedávno byl nevinný a čistý. Nebi nakloněný a určený pro to nejvyšší poslání. Teď se andělé pomsty s ohnivými meči řítili krajinou a nenesli spásu.
Kde se stala chyba?
Marně se ptali. On mlčel. Zatvrzele odmítal pustit je do svého nitra. Nikdy by nepochopili. Viděl umírat matku hlady. Ženu, která mu dala vše. A pro ni kradl. Pro ni lhal i u nejvyššího a nakonec svého tyrana zabil. Zabil svědomí. Nic jiného mu nezbývalo. Teď čekal a s otevřenou náručí vítal ohnivé jezdce. Tady mě máte.

Safira Jane Bardotová: Rok 2012 byl v plném proudu a apokalypsa se pomalu blížila. Ti hloupí lidé se tomu zdráhali uvěřit, ale to, co se dělo teď, už je snad přesvědčilo. Už je to muselo přesvědčit, vše je očividné. Mrtvé už není kam pohřbívat, vzduch je zkažený, pitná voda došla. Lidé panikaří a nejsou schopni uvažovat. A bude to horší. O dost horší. Letěl jsem nad krajinou a viděl je, jak se s ohnivými meči řítili krajinou. Ano oni, řesně ti. Jezdci apokalypsy. Ta nejhorší zkáza jaká může přijít. Už se blíží, aby připravili svět na příchod mesiáše a na den posledního soudu.

Anseiola Renine Rawenclav: V jeho milované zemi zuřila válka. Podle pověsti přijde až bude nejhůř mocná družina mrtvých, bojovníků, která zemi pomůže.
Zaslechl dunění kopyt. Rychle vyšel z kostela a nemohl uvěřit vlastním očím. Koně, rytíři, zbraně. Mrtví. Pokřižoval se a horečně si přeříkával všechny modlitby, které ho zrovna napadly. Mnich poznal mrtvého krále, který krutě vládl svému lidu. Měl ohnivého koně a rožhavená koruna jej pálila do čela. Byl tam taky měšťan, co jiného probodl dýkou; tu dýku teď měl v ruce a pálila jej do dlaní. Družina se přehnala ve vteřině kolem a mnichovi se ten hrůzný obraz vpálil do paměti.

Adrianet le Ros: Vydechla jsem spokojená v jeho náručí. Prsty naších dlaní se do sebe nenásilně proplétaly a dokonale do sebe pasovaly. Broukal mi do ucha tichou melodii a otíral se o něj spodním rtem. Pokoj osvětlilo zapadající slunce. Bronzové paprsky se rozlévaly do všech koutů našeho ráje. S ohnivými meči se řítili krajinou. Věděla jsem, že teď je konečně vše dokonalé. Někdo zaklepal na dubové dveře. Nesouhlasně zamručel a shlédl do mé tváře.
„Nedívej se na mě tak, víš, že mi to trhá srdce,“ zamumlal na můj štěněčí pohled. Mlčela jsem.
„K čertu s nimi,“ zaúpěl a zajal mé rty.

Druhý večer proběhl v podstatě ve stejném složení jako ten první a znovu i se stejným způsobem zadávání. Během tohoto večera jsme každý napsali deset různých drabble. Zadání byla velmi zajímavá. Tady je zadaná věta od Andyho: „Když přišel/a byl večírek v plném proudu.“

A jak jsme si s ní poradili?

Matthew Whitecrow: Když přišel, byl večírek v plném proudu. Na stropě rotoval stroboskop a všichni tancovali, jako by to byl poslední den jejich opilého života. Jako by tam vůbec nepatřil. Byl naprosto střízlivý a to ho od nich vzdalovalo. Nesmál se jejich opilým vtipům, nechtělo se mu tancovat polonahý na stole, neměl ani v úmyslu smíchat kolu s kečupem a čekat, co se stane… Byl prostě v nesprávný čas na nesprávném místě.
V hlavě se mu opakovala jediná otázka. Chci být součástí toho všeho?
Svíral v ruce skleničku s drinkem a uvažoval.
Když si objednával šestého panáka, začínalo se mu tam líbit.

Safira Jane Bardotová: Když přišla, byl večírek v plném proudu. Nevěděla kdo je kdo. Dostala anonymní pozvánku, že má přijít do tohoto honosného domu, ve velké večerní a s maskou ptáka na obličeji. A takhle tady vypadali všichni. Muži samozřejmě neměli šaty, měli fraky. Měla na sobě to nejlepší, ale stejně si připadala jako chudá příbuzná. Všichni se bavili a ona nevěděla co dělat. Vydala se zpět k východu rozhodnutá jít domů. Už byla skoro u východu, ale někdo jí stiskl ruku. Otočila se a podívala se mu do očí. Měla dojem, že ho zná, jen nevěděla odkud. Ale domů už jít nechtěla.

Anseiola Renine Rawenclav: Tolik schodů do havraspárské věže, to mne jednou zabije. Moje postava, se lžičkami ve vlasech, prolezla průchodem do spolky.
Když jsem přišla, večírek byl v plném proudu.
„Sakra,“ zaklela jsem za obrazovkou. „Zas jdu pozdě. Chudáci modrásci.“
Zkontrolovala jsem, jestli je všechno v pořádku. Prefektky jsem napočítala čtyři, primuska nikde a kolejní jakbysmet. Všichni se bavili, kakao teklo proudem a podle všeho si ještě nikdo nestačil nic udělat.
„Šikovní modrásci. Tak to si můžu ještě chvíli psát,“ řekla jsem si a přepla do druhého okna, kam Andy právě vložil další zadání. Usmála jsem se. „Lol, tak tohle se vážně hodí.“

Andrew Uroboros: Podíval se na hodinky a spokojeně kývl. Ještě má čas. Dodělal pár nezbytností a podíval se na hodinky znovu. Ale… Obočí mu vylétlo do výše. Ony nešly. Utíkal se podívat na mikrovlnku. Sakra!! Přijde pozdě! V rychlosti na sebe naházel oblečení, zavolal si taxi a nechal se odvézt.
Když přišel, byl večírek v plném proudu. Prodíral se davem k hostitelce, aby se omluvil za pozdní příchod a divil se, proč si ho všichni prohlíží.
„Promiň, Saf, zastavily se mi hodinky a …“
Zarazila ho. „Co to máš na sobě? My neděláme pyžamový večírek, Andy.“
Konečně mu došlo, proč všichni koukali.

A třetí večer se nám naše společnost ještě rozrostla. Dokonce se přidalo i pár červených a publikum bylo také početnější. I zadání se tentorkát trochu lišilo. Rozhodli jsme se, že si je totiž trochu ztížíme. K jedné povinné větě jsme si totiž ještě přidali 5 povinných slov. S touto variantou nás seznámil Andy a myslím, že ani jeden z nás netušil, jak to bude složité. Zadání byla i v tomto večeru velmi nápaditá. Tady je jedno z nich:
Byl to kouzelný večer.

slova: labuť, bílý kůň, čarodějnice, popelka, bonbón

A zde jsou naše díla:

Oliver McCollin: Pamatuji si to jako dnes, byl to kouzelný večer. Já, stará seschlá čarodějnice, jsem si hezky seděla ve své chaloupce na muří noze. Připadala jsem si jako královna svého lesa, dokud se mi do toho lesa nepřihnala ta zatracená holka, bílá jako labuť, jako nějaký zatracený bílý kůň, ano, byla to ona – Sněhurka. Přitančila si i se svým zpěvem až k mé chaloupce a zvala mne na ples. Že k té pozvánce mi přinesla i bonbón, abych se nehněvala. Bonbón mi hodila a já se rozhodla přijít. A na tom plese, jako údajný hřeb večera, byla i ta coura – Popelka.

Emily Smith: Byl kouzelný večer. Sněhová labuť rozpínala svá tenká křídla na jezeře, které se ve měsíčním svitu lesko jako tisíce drahokamů. Větřík mírně pofukoval a sfoukával mladé čarodějnici tmavé havraní vlasy do obličeje. Usmála se, sledovala labuť a ze zvyku hladila svého bíleho koně, na kterém si hověla. Její věrný přítel byl vždy s ní. Připadala si jako popelka. Popelka unesena tím nejčistčím zvířetem a ryzím srdcem. Jen malý kousek k dokonalosti chyběl. Její oblibený jahodový bonbon. Frustrovaně vydechla a zašmátrala v hábitu. Nic. Bude si muset večer užít jen s labutí, koněm a tím nějkrásnějším pohledem jako ze snu.

Safira Jane Bardotová: Byla pouť. Zase jako každý rok k nám přijeli kolotočáři. Miluju ten starodávný kolotoč s kočáry ve tvarů labutí a s bílými koníčky, jezdícími nahoru a dolů. Je to smutné, už jsem dospělá a na tenhle kolotoč se už jen dívám. Jak bych vypadala mezi těmi dětmi. Vzpomínám. V labutím kočáře jsem si vždycky byla Popelka. Měla jsem na každou pouť nové šatičky a kočár mě vezl. Když jsem přijela na místo, utíkala jsem za babičkou. Vždycky mi koupila nějaký sladký bonbón. Dnes si už nepřipadám jako Popelka. Dnes jsem spíše čarodějnice, ale i tak to byl kouzelný večer.

Anseiola Renine Rawenclav: Byl to kouzelný večer. Měla jsem u sebe všechny svoje hračky a mohla jsem si hrát. Labuť, tu jsem měla nejraději. Dneska půjde na návštěvu k popelce do bonbónového zámku. Pojede tam na bílém koni a cestou potká… Čarodějnici! Zhluboka jsem se nadechla. Co jí asi tak provede? Zlá čarodějnice, zlá! Určitě chce labuti ukrást toho krásného bílého koníčka! A jak se ta labuť dostane do zámku? Mamiiiii! Bůůů! Já se bojíííím. Mamíííí. Rozbrečela se.
Labuť, v puntíkatém oblečku, který jí holčička navlékla, si zaťukala na čelo. „A ta křídla mám jako proč? Bože, holka, doufám, že se dobře vdáš…“

Andrew Uroboros: I když se narodila jako princezna, často si spíš připadala jako Popelka. Její macecha byla zlá ženská. Nikdy nepochopila otce, proč si ji vzal. Podezírala ji, že je čarodějnice, že ho nějakým kouzlem omámila. Bez ní byly krásné časy. Dostávala od otce každou chvíli bonbon a on jí četl pohádku o bílém koni. Byl to kouzelný večer. Každý, který spolu prožili.
„Ty už tu zase bloumáš?“ rozlehl se halou nenáviděný hlas a ona se lekla.
„Ne, právě jdu do zahrady.“
„Co tam?“
„Chtěla jsem nakrmit labutě.“
„To nemyslíš vážně? Krmit tu nenažranou verbež!“
Sklopila hlavu a odešla pryč. Byla smutná.

Cassandra Aurora Nott: Stojím pri jazere a cítim pokoj, ktorý sa cezo mňa prelieva. Po jazere sa plavila labuť. Vopchala som si ruky do vrecka a našla som bonbón. Rozbalila som ho. Niekto ma objal a cukrík mi zjedol. Bol to môj princ na bielom koni. Zašepkal mi, že ak chcem cukrík, tak si ho jeho popelka musí zaslúžiť. Nepostrehol šialený lesk v mojich očiach. Sladko som sa usmiala a hodila som ho do jazera. „ Ty čarodejnica !“ Zdvihol sa a začal ma naháňať Mňa do vody nedostane.Chytil ma a hodil ma. „Nieeee!“ Bol to kúzelný večer. Otvorím oči. Zase len sen!

A na závěr perlička, či chcete-li zlatý hřeb večera v podobě drabble madam Ansí: „Proč měla bych se zlobit, že slova mi nejdou do prstů? Že z listů víno nekape a že v dešti plihnou mi vlasy? Proč měla bych se zlobit? Jsem anděl se zlomeným křídlem, který nemůže najít peříčka, zoufale pláče na autobusové zastávce. Proč měla bych se zlobit, když v krásných šatech, na plese, hledám rozutečené korále? Proč měla bych se zlobit, když písek v hodinách utíká a nemám možnost ho zastavit? Proč měla bych se zlobit, že jsi tak daleko? Proč měla bych se zlobit? Proč měla bych vůbec něco? Proč… Proč? Aby měl život smysl, pro nic jiného ne.“

Kdybyste se rozhodli přidat se k nám, budeme rádi. Pokud byste si alespoň chtěli přečíst všechna drabble, která během našich večerních manií vznikla, zavítejte v budoucnu do knihovny, naše tvorba by se tam snad měla objevit.