Autor: Safira Jane Bardotová (S)

Určitě jste si toho také všimli. Když z Příčné ulice zmizel obchod s luxusními společenskými šaty Twilfitt a Tattings, bylo nám studentům slíbeno, že se tito dva obchodníci vrátí vždy před nějakou důležitou událostí. Tak se ptám – kde byli před závěrečnou slavností?
A co je horšího, na Příčné jsme, jak se zdá, zamrzli o Velikonocích.

Když jsem dnes přišla do školy, zjistila jsem, že azkabanští strážní, nevalně známí mozkomorové, mají zase koho hlídat a vyslýchat. A to hned tři profesory naší školy.

Když jsem před nedávnem psala článek o soutěžích, chtěla jsem prezentovat názor svůj a vybraných studentů. A v komentářích se pak dozvědět, zda s námi ostatní souhlasí či ne. Bylo mi jasné, že ne všem se můžu zavděčit. Ale zaujala mě jedna věta z rozhovoru se supervizorem soutěží Davidem Nekromacerem, kterou jsem pak zopakovala v komentářích: „A jak by se dalo motivovat profesory k vypisování soutěží?“ Po delším uvažování jsem se rozhodla, že zkusím vyzpovídat pár profesorů a pokusím se z nich dostat, co by museli „obdržet“, aby začali více soutěží vypisovat.

Už několikrát jsme se se studenty, profesory a dalšími obyvateli hradu sešli v KNP. Samozřejmě jsme tam nebyli všichni, jen ti, co se nějakým způsobem zajímají o drabble. A co se v KNP dělo, si můžete přečíst níže.

Teď, když už můžu konečně dělat soutěže a mám na ně čas, resp. je dělat potřebuji, abych si vydělala na zápis předmětů, který se kvapem blíží, jsem navštívila místnost soutěží.

Jenže ouha… V paměti mám ještě stav před pověstnou stávkou, kdy jsem se do této místnosti nemohla ani dostat, jak byla přeplněná pergameny se zadáními soutěží a teď? Teď je tomu právě naopak. Na malém stolečku uprostřed místnosti leží pár pergamenů a kde nic tu nic. Takže se ptám: „Co se stalo? Kdo krade pergameny se sotěžemi nebo kam se poděly? Jak si budou studenti vydělávat na zápis předmětů? Čeká nás chudý rok?“

Také jste si všimli, že aktivita kolejních duchů nějak upadá? Já jsem si toho všimla poprvé v momentě, kdy přijel Koloděj. Splnila jsem všechny magíky až na dva, „Vař, kotlíku, vař!“ a „Skřetí neposeda“. A můžete hádat proč! Ano, za celých 14 dní jsem na hradě ducha nepotkala. A to bylo v době, kdy jsem na hradě trávila téměř 24 hodin denně.

Již před nějakým časem se toto téma v Denním věštci objevilo a mělo patřičný účinek. Profesoři se začali snažit a komenáře psát opravdu ke každému úkolu a odevzdané eseji. Bohužel ono prvopočáteční nadšení opadlo a profesoři komenáře znovu psát přestali, resp. přestávají. Takže když mi letos přišlo ohodnocení úkolů a esejí a většina z nich komenář postrádala, nebylo to zklámání jistě jen pro mě.