Po posledním článku o fam-fr-pálistech z Lhotky jsem se domníval, že o nich již nikdy neuslyšíme. Byl to omyl jak plastové kliky na dubových vratech.
Redakce Denního věštce si v klidu pospávala, když se najednou ozval písklavý hlas domácího skřítka: „Nejurozenější a nejsportovnější pan Mechacha má návštěvu!“ Praštil jsem ho letovou botou a opět jsem usnul. Vtom se ozval pronikavý písklavý hlas, který jsem bohužel okamžitě identifikoval. Byla to Niane z Libelusie a pískala:
Věděl jsem, že jsem v… redakci Denního věštce. Vydal jsem se ke dveřím. Stálo tam šest lidí. Pouze jeden z nich byla žena. Popadla mě za ruku, zlomila mi ji a vyhrkla:
„Jájsemfrantiškatohlepáťatamhletenfrantatuhlelojzaatenhle-
karelanášpředsedatuhle.“ Svíjel jsem se a poprvé v životě jsem litoval, že jsem kdysi začal psát do Denního věštce.
„Hele, mladej,“ navlhčil mne slinami ten, kterému říkali předseda, „jak je to s tím vaším tamtím…“ odplivl si, „famfrpálem?“ Najednou mi to došlo: „Vy jste z Lhotky?!“ „Acosismysleltyňoumo?“ vyhrkla Františka.
Měl jsem sedmnáct chutí přirazit jim nosy mezi dveře a futra, ale najednou jsem uslyšel kultivovaný hlas: „Vážený a nadmerlina ceněný pane Nebelbrachu, my fam-fr-pálisté z Lhotky si nesmírně vážíme vašich schopností a zájmu o náš sport. Jako uznání vašich schopností z naší strany si vám dovolujeme předat…“ a Franta mi podal bednu o objemu 1 m³. Když jsem ji otevřel, ucítil jsem silnou vůni silně očesnekovaných řízků. Dále jsem se v bedně nepřehraboval a raději jsem ji rychle uklidil.
„Copak si přejete, vzácní návštěvníci?“ zeptal jsem se, když jsem se vrátil ke dveřím. Pokukovali po sobě poněkud nejistě, ale pak z Františky vypadlo:
„Chtělibychomvidětkvidyčabychommělijistotužejetohorší-
sportnežfamfrpál.“ Páťa s Karlem si hlasitě odfrkli, ale ihned dostali od Františky jednu náušnici na ucho. Hlasitě vykřikli a ztichli. Lojza se zasmál a dal Františce náhubek.
Kvidyčová sezóna prozatím ještě nezačala. Jediné, co jsem jim mohl ukázat, bylo hřiště. Vzal jsem je na ně. Jen jsme došli, Karel vyhrkl „Tady se hraje kriket?“, načež Františka udělala „Hm, hm, hm.“ a Lojza prohlásil „Nevšímejte si jich, pocházejí z merlinvíjaké mudlovské rodiny.“. Snažil jsem se řídit jeho radou, ale nešlo to. Všiml jsem si, jak Františka obratně vyšplhala po tyči jedné z obručí a začala na ní předvádět akrobatické kousky. Páťa s Karlem šplhali také, evidentně na čas. Lojza začal rozhrabávat hřiště jako vepřík hledající lanýže.
Pokoušel jsem se je k sobě přivolat slibem, že jim vysvětlím pravidla kvidyče. Nereagovali.
Raději jsem rychle přinesl truhlu s míči a vypustil potlouky. Franta se na mne podíval a dříve, než omdlel po zásahu jedním z nich, se zeptal: „Budeme moci vidět zápas? Pozvete nás na nějaký?“
Řekl jsem, že ano, ale obávám se, že tomuto přání nebudu moci vyhovět. Zapomněl jsem se totiž zeptat, ze které Lhotky vlastně jsou. Navíc: co je to za fam-fr-pálisty, kteří se nechají snadno a rychle trefit potloukem? Byli to vůbec ti praví fam-fr-pálisti z Lhotky? Nebo si ze mne někdo udělal legraci?
Najednou byli pryč, asi se kamsi přemístili. Také Niane z Libelusie mě tam poslala. Prý jsme byli příliš hluční. Ale já nevím, kde je kamsi. Takže mě za čas opět potkáte zde.
Pro Denní věštec
Nebelbrach Mechacha
– To je super článek! Návštěvníci z Lhotky mě opravdu bavili 😀 ať žije fam-fr-pál!
– Tak jsem se řehtala, že teď musím sklízet ze stolu vyprsklé zbytky snídaně 😀