S tíživým pocitem vzhlédneš k obloze – už se smráká. To není dobré znamení. Toto není čas, kdy by se jeden měl vracet temným lesem zpátky domů. Co se dá ale dělat. Služba u čaroděje je těžká. Těžce polkneš při vzpomínce na černé zrcadlo, temné stíny v něm a lepkavě sladký hlas šeptající krvavá tajemství vesmíru.
Dnešní úkol nebyl tak těžký, za normálních okolností vlastně odpočinkový. Dojít do blízkého městečka, vyzvednout pár zásilek, vrátit se zpátky. Vše ale trvalo o něco déle a teď padla tma. Dusivé a stále temnější stíny protínají pouze světla dýňových luceren. Co by ale jindy bylo měkkým, teplým světlem svíčky, září nyní jako ostrá břitva ve stejně ostrých šklebech dýní.
„O Halloweenské noci se stírají hranice mezi světy,“ zní ti v hlavě hlas tvého učitele. „Jen hlupák by v tu dobu vylezl ven. Nebo neskonale zkušený čaroděj jako já. Neskonale zkušeným čarodějem nejsi, ale snad nejsi ani hlupákem.“ Při této vzpomínce se ušklíbneš. Jako kdyby tahle výprava byla tvůj nápad!
Těžce vzdychneš a vyrazíš na cestu ponurou temnotou a necháváš lidské příbytky, lucerny a pocit alespoň zdánlivého bezpečí za zády.
Krok za krokem se blížíš k lesu. Moc dobře víš, že ve večer, jako je tento, není radno svítit si na cestu. Stačí, že je slyšet tvůj dech, bušení tvého srdce a proudění krve v žilách. Jak hlasité se zdají tvé kroky! Les je přímou před tebou.
Jak dunivý zvon protne ticho rána čehosi o kámen. Ostrý výbuch stříbra mezi větvemi. Máš chuť vzít nohy na ramena. Čemu ses to jenom připletl/a do cesty?
Stříbrné záblesky se rychle přibližují. Vydechneš v omamující úlevě.
„Bělostná srst, lesknoucí se roh,
od nalezení úkolu jsi pouhý krok.“
Bleskne ti hlavou říkanka ze staré knížky, když před sebou spatříš jednorožce. Stvoření se na tebe zadívá posuzujícím pohledem – všichni ví, že jednorožci umí číst myšlenky.
Jednorožec na kraji lesa! To se nestává. Zdá se, jako by před něčím prchal, pomyslíš si. Tvor jen vážně pokývne hlavou.
To je horší, než jsem si myslel/a! uvědomíš si. Jednorožci jsou mocná stvoření, ti neutíkají. Něco je špatně.
Jednorožec ti věnuje poslední dlouhý pohled a pokyne hlavou k lesu. Jako by ti říkal: „Jdi dál, troufáš-li si.“ Pak už si tě nevšímá, ale ani se nevzdaluje.
Když polykáš, cítíš knedlík v krku, rozhodneš se však pokračovat dál.
Tiché křupání seschlých větviček a vrzání kamínků provází tvoje kroky. Občas máš pocit, jako kdybys šlapal/a na malé křehké kostičky, které křupou pod tvou tíhou. Moc dobře víš, co ti stojí v cestě teď – stará, skoro rozpadlá chata, taková kabina, u ní jeden jediný dřevěný kříž. Hrob.
„Takhle dopadnou všichni amatéři, co se rozhodnou zkoumat magické tvory, strašidla a jiné entity, aniž by na to měli potřebné vzdělání. To byl takový blázen, co si myslel, že se nemusí nechat vyučit a může si v klidu zkoumat strašidla, jak se mu zachce. Prý si o tom psal výzkum, mameluk jeden,“ vybaví se ti čarodějova lekce, když jste poprvé procházeli kolem.
Potlačíš nutkavou potřebu se pokřižovat. Krok. Krok. Krok. Nejednou se ti rozklepou kolena zimou. Naskočí ti husí kůže. U ucha tě zamrazí ledový dech.
„Kampak?“
Zděšeně uskočíš dozadu, ale je to, jako bys skočil do nekonečně hluboké tůně uprostřed krutých lednových mrazů. Bolí každý nádech, tisíc jehel v plicích. Agonie pomine, když se před tebou zjeví průhledné stvoření.
„Nad zemí se vznáší tiše
průsvitná bytost z posmrtné říše.“
Opět ti hlavou projedou důvěrně známé verše.
„Ale ale ale… kohopak to tu máme,“ zasyčí skřípavý hlas. Jako by nehty jely po křídové tabuli.
„Jsem čarodějův učeň a vracím se ke svému pánu,“ proneseš třesoucím se hlasem.
Duch se tváří, jak kdyby tě neslyšel, zatímco si pro sebe mumlá: „Mladé tělo, zdravé tělo, tady. Pro mě. Být zase mladý, učit se od čaroděje. Ó ano.“
Okolní vzduch se ochladil, na trávě se objevila jinovatka.
„Jsem čarodějův učeň,“ řekneš pevnějším hlasem. „A myslím si, že vím, jak tě osvobodit.“
Duch se náhle zjeví před tvým obličejem – je tak blízko, že se skoro dotýkáte nosy.
„Jak se osvobodím, učni?“ zasyčí výhružně.
„Na tvém hrobu něco chybí, nemyslíš si?“ proneseš už s větší dávkou jistoty.
Duchova tvář se roztáhne do ošklivého úsměvu.
„Ó ano, ano, učni! Do toho. Víš, co je v sázce.“
Konečně jsi zase na cestě. Otřeš si ledový pot z čela.
„Duch o Halloweenu, to není až tak podivné. Přece jen, hranice jsou rozmazané. Co ale vyděsilo toho jednorožce, že utekl z vlastního lesa? To nemohlo být jenom tohle,“ vrtá ti hlavou. Raději přidáš do kroku. Cestu ti osvětluje světlo úplňkového měsíce. Nemůžeš se zbavit dojmu, že místo na větvičky šlapeš na kosti, dokonce se ti zdá, že je pod svými botami i vidíš – malé praskající kůstky. Otřeseš se hrůzou.
Najednou noc protne skřípavé: „Au.“
Ztuhneš hrůzou. Hlas vychází z prostoru pod tebou. Najednou letíš k zemi, jako kdyby pod tebou někdo trhl kobercem. Nad tebou se teď tyčí kostlivec, mna si levou ruku.
„Drkotání zubů, chrastění kostí,
na hřbitově koster nalezneš dosti.“
Hřbitov. U Merlina, vždyť tady byl kdysi hřbitov! uvědomíš si s hrůzou. Kdybys mohl/a věštit, co tě tu čeká, zůstal/a bys ve městečku a raději snášel/a, jak po tobě čaroděj stříhá nevraživým pohledem. Jeho výstřelům zlosti nelze předejít.
Zadíváš se na kostlivce – rád by sis myslel/a, že se usmívá, ale má poněkud ztuhlý výraz ve tváři. Natahuje k tobě kostnatou ruku. Zdá se, že ti cosi podává – že by přece jen existoval způsob, jak se odsud dostat?
Otřepeš se a pokračuješ dál. Cesta je ještě dlouhá a ty nejsi ani na konci tohoto bývalého pohřebiště. Kostlivec je už za mnou. Teď už se přese nic špatného stát nemůže, snažíš se v duchu uchlácholit.
Vtom tě ale zarazí podivný, nasládle nahnilý puch dlouho kazícího se masa a vlhké hniloby. Nemůžeš se zbavit lepkavého pocitu po celém těle.
Zezadu tě chytne něco slizkého za ruku. S trhnutím se otočíš zpátky a najednou stojíš tváří v tvář rozkládající se postavě. Obličej stvoření vypadá, že z něj každou chvíli něco odpadne. Tvář tvora se zkřiví v nehezkém úšklebku.
„Potácivý krok, maso tlející,
octneš se tváří tvář zombici.“
Vytane ti na mysli dávná poučka.
„Mozek?“ zaskuhrá, zatímco mu po tváři steče krvavá slina.
Neváháš, rychle se vytrhneš ulepené ruce a ohneš se pro náruč kamenů. Tvrdý hod kamenem následuje další. Je to jako nějaká soutěž, 20 bodů za trefu do hlavy, 10 bodů za trefu do břicha.
Zombie jen zaskučí – zdá se, že takový odpor nečekala. Poslední přesný úder mířený přímo na hlavu zombie sklátí k zemi. Na nic nečekáš a utíkáš pryč.
Ještě teď ti srdce spěšně tluče – se zombie se člověk nedomluví, tam není pomoci. Už jsi ale skoro v půlce cesty, kterou ti ozařuje měkká měsíční zář.
Najednou ti to dojde. Obrátíš hlavu k nebi a unikne ti zoufalé zavytí – na obloze se vyhoupl zlověstný úplněk.
Tvé zavytí ale nebylo jediné, které se ozvalo lesem.
„Z obrovské tlamy slina teče,
o úplňku nikdo mu neuteče.“
Zarecituješ dávnou říkanku nahlas. O útek se ani nesnažíš. Moc dobře si z této knihy, ve které se píše o každém nebezpečí, co v lese číhá, pamatuješ, že je to zbytečné. Vlkodlaci milují lov.
Nehezké zavytí brzy následuje dunivý, stále se přibližující dusot. Zůstáváš stát – naprosto klidně. V kapse křečovitě stiskneš stříbrnou minci.
Ponuré vrčení, které tě obklopí, ti rozbrní všechny kosti v těle.
„Nejsem tvoje kořist, vlkodlaku. Já se tě nebojím,“ řekneš třesoucím se hlasem, zatímco vytáhneš stříbro.
Vrčení zní náhle pobaveně. Vlkodlak vyleze z křoví, obchází tě v čím dál užších kruzích.
„Tak čeho se bojíš, když ne mě?“ pronese pobaveně.
Když se ptá, tak mu to řekneš. On se jen hýkavě zachechtá a řekne: „V tom případě jen pokračuj, čarodějův učni. Uvidíš, co tě čeká dál.“
Těžce polkneš, zatímco se vydáváš do tíživého neznáma.
Můžete se rozběhnout vstříc hradu a hledat místo, kde už je ukrytý první úkol. A pokud nevíte, kam směřovat své kroky, přečtěte si ještě jednou příběh. Třeba vás něco trkne do očka. Pokud ne, dobré duše Nicolette a Amanda vás nasměrují. Tak co? Není to na vás přece jen velké sousto?
Pro Denní věštec
Olivia Wines