aneb sedm statečných, páté kolo sedmiboje a slečna bibi střeštěnka
Můj pradědeček, velký a slavný cestopisec mi v dětství vyprávěl desítky dobrodružných příhod, které zažil spolu se svými přáteli na dalekých cestách po neprozkoumaných krajinách. Vždycky začínal větou: „Aj to bylo dávno pradávno, když sem byl eště štramák. Šak se opté prababičky. Jo aha, ty už vlastně nemožeš, když už je v pánu. Dej jí pán Bůh ostrý kameňě téj staréj čarodějnici.“
On a jeho sedm přátel, tak zvaných Sedm statečných neboli Abeceďáci se hned po škole (samozřejmě navštěvovali Bradavickou školu čar a kouzel, jak jinak) rozhodli, že si vyjedou na menší dovolenou. Že se ona dovolená protáhne na několik let, kdy spolu budou cestovat po celém světě žádný z nich ještě netušil. Vyjeli jen tak nalehko, každý s pětadvaceti zavazadly a jedním domácím skřítkem, který se o tu trochu kufrů měl postarat.
Proč jim říkali Abeceďáci? Alzir Broklík, Cmunda Dlask, Eustach Ftipný, Grov Hochenbach (můj pradědeček), Ignác Jepice, Kvído Lapiáduch a Milda Nanuk. Snad nemusím nic vysvětlovat :). Všichni to byli absolventi jednoho ročníku Bradavické školy čar a kouzel a velcí kamarádi.
Ale teď už k dědečkovu vyprávění.
„Tož jak jsem říkal, byli sme pěkní štramáci. Děvčata na nás mohla oči nechat a my na nich zasejc svoje ručiska.“
Dědečku mluv spisovně nebo ti naši čtenáři nebudou rozumět.
„No když ináč nedáš děvčico, tož teda jo.“
Bylo to těsně po OVCÍCH roku 1844, všem nám bylo teprve 17 a byli jsme dychtiví poznávat svět a taktéž dychtiví, aby svět poznal zase nás
Milda tehdy prohlásil: „Hoši je načase, abychom se pustili máminých sukní a vyrazili do světa. Co říkáte?“
Jeho návrh se u nás „Sedmi statečných“ zvaných mezi ostatními spolužáky „Abeceďáci“, setkal s obrovským nadšením a hned jsme začali Mildu natřásat a pohazovat si s ním tak, až nám tehdy vypadl z okna (byl totiž nejmenší z nás). Jediný štěstí bylo, že se zachytil hábitem o chrlič a zůstal tam viset. Jo, zůstal tam viset tři dny, než jsme se ho uráčili sundat :D, to byly časy.
Po slavnostním rozdělení diplomů jsme zamířili na krátkou návštěvu domů a o tři dny později jsme se sešli na nádraží King´s Cross. Samozřejmě, že jsme se všichni uměli skvěle a hlavně úplně přemísťovat (ehm teda až na Ignáce :D, ten vždycky někde nechal část té svojí zrzavé čupřiny), ale hledali jsme dobrodružství a tak jsme se rozhodli cestovat mudlovskými prostředky. Jedině domácího skřítka Ovího jsme poslali napřed s našimi zavazadly. Nebylo jich mnoho, každý jsme si zabalili jen pětadvacet kufrů, takže vlastně ani neměl moc práce.
Už jsme seděli v kupé a mysleli, že budeme muset použít nějaké zpožďovací kouzlo, protože Kvído jako obvykle přiběhl na poslední chvíli a naskakoval už do rozjíždějícího se vlaku. Ještě jsme viděli jak za ním běží mudlovský průvodčí a něco volá, ale co to už jsme neslyšeli a bylo nám to v celku jedno.
Hned na další zastávce jsme, ale zjistili, že Kvídovi při běhu po peróně nejspíš vypadla kouzelnická hůlka, takže jsme se museli vrátit zpět a od onoho průvodčího si ji vzít. Když jsem tedy už podruhé vyjeli z nádraží směrem k dobrodružství, teď už všichni s hůlkami, bylo nám hej.
Přejeli jsem celý starý kontinent a vydali se lodí do černočerné Afriky. Ajaj jak ta nás lákala. Záhadné ženy, eee totiž krajiny.
Vylodili jsme se v Mustaghanamu, kde nás již čekal domácí skřítek Oví s našimi zavazadly a vším co budeme na cestě potřebovat. To znamená pár kouzelnicky vylepšených velbloudů, pouštní hábity, a tak dále a tak dále. Když jsme se na tržišti jednomu trhovci svěřili, že míříme do pouště, začal nám hned nabízet nějaké mudlovské zbraně. Nejdříve se tam prý nasype jakýsi prášek, pak se zamíří, poté to udělá bum a je po soupeři. Teda pokud on nenasype prášek rychleji než vy. Všichni se na ty „zbraně“ dívali dost pochybovačně, jen Cmunda (velký milovník mudlovských krámů) si jich koupil hned několik. Prý by se nám mohly hodit, akorát nevím teda jako k čemu.
„Hoši myslím, že bychom měli vyrazit zítra brzy ráno. Protože pak budeš až moc velké vedro na cestování. Četl jsem, že zdejší domorodé obyvatelstvo přes poledne vůbec nevychází ze svých domů.“ začal nás poučovat Eustach.
„Ale houby, strč si ty svoje poučný řeči někam Eusto. Ve vlaku jsi tvrdil, že si musíme koupit lístek na každé zastávce a jak to bylo doopravdy, co? Radši nám už neraď.“
Takže proti Eustovým radám jsme vyrazili pozdě odpoledne a už po hodině jízdy nám bylo jasné, že tentokrát, ale opravdu jen tentokrát měl Eusta výjimečně, opravdu výjimečně pravdu. Nikdo z nás však nechtěl dát Eustovi za pravdu a tak jsme se plahočili dál. Druhého dne jsme již byli chytřejší a zkušenější a vyrazili brzy k ránu.
Cesta byla vlastně docela nudná. Potkali jsme pár divných mudlů, kteří po nás chtěli nějaké výkupné a tak jsme jim i přes protest Cmundy vydali ty bambitky, neboli mudlovské zbraně, které dělají bum.
Po několika týdnech nudného cestování pouští jsme narazili na malou domorodou vesnici, kde nás vřele přivítali. Hlavní šaman jakoby vytušil, že jsme skuteční kouzelníci. (Protože on jako šaman vlastně nebyl šaman, ale byl jen šaman. Rozumíte tomu, že.) Tak ten nám jako obydlí nabídnul svou chýši, samozřejmě by byla obrovská nezdvořilost toto nepřijmout, jak nás hned poučil Eusta. Tentokrát jsme k tomu neměli žádných výhrad a radši jsme poslechli, přece jen jich bylo mnohem víc a vyvolávat spory s mudly jsme rozhodně nechtěli.
„Vážení velectění návštěvníci je mi velkou ctí vás pozvat na naši večerní slavnost. Jistě to tak chtěli sami bohové, že jste přišli právě vy, abyste nás poctili svou návštěvou. Prosím přijměte mou pohostinnost a chovejte se jako doma.“ Jeho pozvání nás upřímně potěšilo.
„Jaj konečně nějaký vzrůšo. Četl jsem, že tyhle šamanské obřady jsou úžasným divadlem. Prý tančí kolem ohně a pak zaříznou kohouta a mají obrovskou hostinu. Aspoň se dnes večer pořádně nadlábnem hoši.“ prohlásil nadšeně Alzí a s blaženým výrazem si pohladil svoje vystouplé břicho, které se mu za těch několik týdnu cestování řádně zmenšilo. Teda ne, že by mu tahle odtučňovací kůra nebyla ku prospěchu.
Když se setmělo slavnost začala. Nás jako čestné hosty posadily po pravici náčelníka kmene a „šou“ začala.
Kolem obrovského ohniště, ve kterém hořel jen maličký ohýnek, se seskupili všichni členové kmene a na jeho druhé straně stáli válečně pomalovaní válečníci jen v bederních rouškách s oštěpy v rukou. Po náčelníkově levici zase seděly ženy, které tiše bubnovaly.
Pak najednou vše ztichlo a do utvořeného kruhu vstoupil šaman, na hlavě měl obrovskou dřevěnou barevně vyzdobenou masku a v ruce svoji šamanskou hůl. Jednou obešel oheň a pak do něj něco hodil a plamen vzplál několik metrů vysoko, bubny se ozvaly znova.
Poté začal šaman vyvolávat bohy, tančit v rytmu bubnů a vykřikovat: „Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou Ouagadougou.“ A stále znova a znova a dokola a dokola. Postupně se k němu v tanci připojují i válečně vyzdobení bojovníci a zvuk bubnů, rytmus, dynamika hudby, vlnění a chvění vzduchu, sílí a graduje. Pak nastalo hrobové ticho, tanečníci se rozestoupí a do středu kruhu k ohni je přiváděna nahá dívka, která má být tohoto večera obětována ve prospěch vesnice.
Poté co jsme si zcela konsternovaně prohlédli dívku, (měl jsem pocit, že Kvído si musel utřít i slinu) nám stačil jediný pohled na sebe a bylo nám jasné, že ji musíme zachránit. Sedm statečných (Abeceďáci) přece nenechají zavraždit tak krásné stvoření.
Když ji přivedli do středu a pustili, všichni jsme rázem vyskočili s připravenými hůlkami, které jsme se samo vůbec nebáli použít a namířili na šamana.
Ovšem nebylo to třeba, protože dívka zvedla pravou ruku něco zamumlala a šaman se vznesl do vzduchu a jeho šamanská hůl ho několikrát přetáhla po zádech. Poté co se válečníci vzpamatovali začali na dívku házet oštěpy, ale aby se jí nic nestalo, jsme samozřejmě zařídili my. Stačilo jednoduché štítové kouzlo. Když domorodci viděli, co viděli a už nechtěli vidět co viděli, rozprchli se s hlasitým křikem do okolní džungle.
Pak nastal klid a kolem ohně zůstal ležet jen zbitý šaman, my a dívka. Bylo hned jasné, že to musí být kouzelnice. Milda galantně přiskočil a poskytnul dívce svůj hábit, aby se mohla zahalit. „Ehm slečno tady. Jistě vám musí být chladno.“ Nevím proč to říkal, když bylo 30 stupňů Celsia.
„Díky stateční cizí bojovníci. Kde jste se tu tak vzali. Mimochodem zvládla bych to sama i bez vás.“ Zpražila nás milým pohledem.
„Jsme na cestách a poznáváme nové krajiny.“ Pohotově jsem odpověděl a usmál se na ni svým neodolatelným úsměvem. Nezabralo to.
Poté co nás pozvala do své rodné kouzelnické osady se celou cestu bavila jen s Mildou. Ani jeden z nás nechápal co na něm má. Vždyť byl nejmíň o hlavu a půl menší než ona. No prostě na něm mohla oči nechat.
Popravdě zdrželi jsme se u nich několik týdnů a když jsme odjížděli bylo to značně ve spěchu. Milda a ta „jeho“ se totiž pěkně rafli a když jsme odjížděli metala za námi takové kletby, že se je až bojím vyslovit.