Ano, ano opravdu je to tak. žádný překlep, ani chyba na Vaší straně! Opravdu. Je to tak, čas je neuprosný a podepsal se i na samotném dáblovi, který je podle všeho zdánlivě nesmrtelný. Jak jsme to vlastně zjistili, říkáte si, vždyt dábel nechodí jen tak po ulici a jen přiblížit se k němu Vás může stát život. Jak jsme to tedy zjiistili? Proč je to tak důležité pro Vás, vždyt každý jednou zestárne? Jak je to s dáblovou nesmrtelností? Nebo Vás snad zajímá dábelský rozhovor se samotným dáblem? Potom tedy není nic jednoduššího, než číst dál…
Autor: Lunnen Donersnová
Jdu si takhle jednou do prasinek, že si zase získám pár pokladů v dáblově jámě. Když v tom, co to nevidím, nějaký podivný starý pán tam chodí o holi a něco do jámy háže. To je dívné,říkám si, ale jdu dál a snažím se nevšímat si jej. Když dojdu k dáblově jámě, vysílený stařík je již na odchodu a jde si někam sednout. Po té se snažím zapomenout na staříka a již se plně soustředím na dáblovu jámu a na to, abych ji v pořádku přešla. Jdu, jdu a dávám pozor, abych nespadla. Za chvíli jsem již na druhé straně. Ale nic se neděje, je to divné, říkám si a začnu se rozhlížet kolem. V tom uvidím před sebou dřevěnou tabuli a na ní je napsáno: „Jsi tu příliš brzy, poklad se nestihl obnovit“. Udiveně a trochu pobaveně koukám. Cože? Že by sám dábel nestihl obnovit poklad? To není možné, vždyt se říká, že je tak rychlý, že když projde kolem, nemáme ani šanci ho spatřit. Říkám si, že i dábel asi dělá chyby a jdu k jámě znovu a opět místo pokladu objevím jen tu tabuli s tím nápisem. A tak pořád dokola. No dobrá, ani dábel není neomylný, ale co je moc to je moc. Pomyslím si asi po padesátém pokusu o získání pokladu a jdu rychlým krokem naštvaně k chatrči, kde prý sídlí sám dábel. Jdu a jdu a začínám mít divný pocit, ale přece jenom jdu dál. Zaklepu na trouchnivějící dveře a nic se neděje. Vejdu tedy bez pozvání. Začnu se rozhlížet kolem, vypadá to tady opravdu chatrně. Na ztrouchnivělém stole se povalují nějaké fotografie. Je na nich nějaký odhdem tak 15-ti letý kluk. Vypadá děsivě, ale je hezký, teda jestli tohle je dábel, tak…V tom mi někdo poklepe na rameno. Zamrazí mě v zádech a otočím se. Je tam nějaký postarší pán, obličej mu zakrývá potrhaný plášt, nebo spíše kápě.. Vzápětí si uvědomím, že je to ten stařík, co házel něco do dáblovy jámy. Pane, promiňte, ale nevíte kde je tady dábel? Hledám ho tady a… Stařík mě přeruší svým hlubokým, strašlivým a nepřirozeným smíchem. Já, já, já jsem sám dábel!!! Vykřikne. Než stačím cokoliv namítnout, sundá ze sebe stařík plášt a já vidím jeho tvář. Je zohavená, opravdu strašlivě, ale to, co mne nejvíce děsí jsou jeho oči. Jsou rudé, jako plameny, ne, řekla bych spíš, že to jsou plameny ohně vypadající jako oči. Opravdu děsivý pohled. Ano, já jsem sám dábel, nevěříš mi snad? Pokračoval stařík, tedy vlastně dábel. N-ne, tedy vlastně a-ano věřím. vykoktala jsem ze sebe a raději jsem vyběhla ven z chatrče co nejdál od dábla…
Takže, z tohoto je zřejmé, že dábel opravdu začíná pomalu stárnout. Snad každý, kdo v poslední době chodí do dáblovy jámy si přeci všimnul, že nějak ubývá pokladů a místo toho přibývá cedulí s nápisem, že dábel prostě nestíhá obnovovat poklad. Jednoduše stárne jako všichni ostatní. Je zřejmé, že právě ten stařík co jsem ho já a mnoho dalších návštěvníku dáblovy jámy spatřilo, je právě dábel, který poklad zrovna doplňuje. Nejhorší na tom je, že tato smutná zpráva o tom, že dábel již není zrovna nejmladší, postihne nejvíce právě obyvatele Hogwarts. Právě ti si totiž dáblovu jámu a hlavně její poklady velice oblíbili.
Ale protože je zbytečné řešit věci, za které může zejména dábel bez toho, abychom se opravdu obeznámili s tím, jak to je, překonala jsem se a do jeho chatrče znovu vstoupila a rozhodla jsem se s ním udělat rozhovor, který by měl všechny obeznámit jak to vlastně je…
Lunnen: Do-dob-dobrý den pane dáble, děkuji že jste přijal mou nabídku na rozhovor s Vámi, mohl by jste našim čtenářům objasnit, co se vlastně děje s dáblovou jámou?
Ďábel: Máte zač, no to bych rozhodně nemohl.
Lunnen: Jistě, zcela Vás chápu, takže jinak, víte, dáblova jáma, tedy vaše jáma je opravdu skvělé místo a navštěvují ji jistě kouzelníci z celého světa, ale řekněte, co se stalo že jaksi již nestíháte doplňovat v ní poklady?
Ďábel: No, dobrá, neměl bych Vám to říkat, ale víte, nejsem už zrovna nejmladší a návštěvníci se sem jen hrnou, takže jde všechno trochu pomaleji.
Lunnen: Mohla bych se vás zeptat na takovou možná trošku osobní věc?
Ďábel: Ne, nemohla.
Lunnen: Tak to promiňte, ale přeci, kolik je Vám vlastně let? Ne že byste vypadal staře, ale přece jenom by to spoustu čtenářů jistě zajímalo…
Ďábel: Když mi bylo 1066, přestal jsem to počítat…
Lunnen: No, myslím, že více upřesňovat to nemusíte, ale opravdu bych neřekla, že Vám je tolik let, ale přece jen, co se to stalo, že v poslední době Vás můžou návštěvníci dáblovy jámy vidět jak do ní něco házíte, a můžete nám říci co do jámy vlastně házíte?
Ďábel: Ale slečno, já dáblovu jámu musím nějak naplňovat, myslíte si snad že se naplní sama? Co do ní házím, no hádejte… ty Vaše poklady!!!
Lunnen: To ano, ale dříve jste pane dáble nikdy nebyl spatřen, jak doplňujete poklad.
Ďábel: Ne, nebyl, ale už jsem Vám říkal, že jsem v poslední době možná trošku pomalejší, no, už to není co to bývalo, kdy mě žádné slídivé lidské oko nemělo šanci vůbec zahlédnout.
Lunnen: To jistě chápu, z tohoto tedy vyplývá, že ani vy nejste nesmrtelný, jak se o Vás říká, nebo je to snad jinak?
Ďábel: Bohužel…Ehm..teda vlastně Ďáblužel, máte pravdu, nejsem ještě příliš starý, ale už pomýšlím na odchod do důchodu, mám pocit, že je toho na mě už moc v poslední době…
Lunnen: Ale, co by potom bylo s Ďáblovou jámou, to ji chcete zavřít? Nebo snad máte nějakého potomka, či příbuzného, který by převzal Vaše současné povolání?
Ďábel: Ano, přemýšlím o tom, že ji uzavřu. Příbuzné, kteří by byli schopni moji jámu udržovat nemám a nikdo jiný, než moji příbuzní by to nemohl dělat, je to totiž rodinný podnik, a pro obyčejné smrtelníky by to bylo příliš vyčerpávající, vydrželi by jen pár desítek let, takže mi nejspíše nezbyde nic jiného, než jámu zavřít.
Lunnen: Chápu, ale s tím příbuzenstvem… Tady na stole vidím nějaké fotografie, ten mladík tam… docela se Vám podobá, ten s Vámi není nijak příbuzný?
Ďábel: Ach táák, no to je můj syn, můj jediný syn.
Lunnen: Proč tedy nepřenecháte Ďáblovu jámu jemu?
Ďábel: Ale slečno, je to ještě dítě, vždyt ještě není plnoletý, ale máte pravdu, přemýšlel jsem o tom.
Lunnen: Opravdu no to by bylo skvělé, to by jste ji přeci nemusel zavírat…
Ďábel: Ne nemusel, už za 576 let bude můj syn plnoletý a věřím, že mou jámu povede stejně dobře jako já, no slečno, uvidíte sama.
Lunnen: Eh… to je skvělé, myslím, že asi neuvídím, ale moje prapravnoučata se mají na co těšit 🙂
Ďábel: Nechápu, vy snad přestanete chodit do mojí jámy, či co? No…to je ale drzost, myslím že raději půjdu, jinak se neudržím a Vaše zdraví by mohlo utrpět značnou újmu. A navíc musím jít doplnit poklad!
Lunnen: Mno, je vidět že půl tisíciletí není dlouhá doba. Jinak se omlouvám, nechtěla jsem se Vás nijak dotknout, a táké Vám děkuji za rozhovor.
Z tohoto rozhovoru tedy již víme, že dábel skutečně není nesmrtelný. Ano, je pravda, že se dožívá poněkud více let, než my obyčejní smrtelníci, ale přesto nesmrtelný není. Proto se zřejmě budeme muset smířit s tím,že to dosti poznamená zejména dáblovu jámu. Takže nám zbývá bud se s tím smířit a doufat, že dábel svou jámu nezavře, nebo si počkat 576 let, kdy bude Ďáblův syn plnoletý a převezme tento rodinný podnik…