Smůla ve hře, štěstí v lásce, říká se. Ale co když vás smůla postihne úplně někde jinde, zákeřně se na vás upne v nejnevhodnější chvíli, plánovaně vám zhatí každý sraz…
Někteří už o mých trapných nehodách, které mi zabránily jet na poslední dva hogwartské srazy slyšeli, ostatní se nad nimi podiví a další v nich rozpoznají zlomyslnou kletbu…
Tento článek píšu pro pobavení čtenářů a také filtrování vlastní zlosti na náhodu samotnou a všechny, kteří by se snad zdráhali níže uvedenému uvěřit ujišťuji, že se to skutečně stalo.
První zvrat osudu mě nenadále postihl 14.10.07, den po hodokvasu na Slezskoostravském hradě, kam jsme stejně nešli.
První den proběhl relativně v klidu, nebýt toho, že v pizzerii, kam srazy obvykle vodím, měli jakousi megarezervaci, a proto jsme se, hledaje jiné místo k nakrmení, museli přesunout do pizzerie, řekněme méně dokonalých služeb.
Problém nastal další den ráno, kdy jsem se ještě stále on-line oblékala, že vyrazim do mudldomova Amelie Thermopolisové, kde přespávaly Channah a Gita. Byla jsem totiž už oblečená, zkrátka připravená vyrazit a začala odemykat.
Nešlo to. Klíč nešel zarazit a tudíž nešlo ani odemknout.
Další zapeklitosti se mi ani nechce popisovat. Číhala jsem za dveřmi na sousedy, kteří by se mohli na zámek podívat zvenku, jenže nikdo nešel a když už šel, neslyšel mě nebo ignoroval.
Následovalo tedy horlivé dopisování s Gitou, on-line i démonkem, kde jsme zvažovaly možnost, že by mně přišla zvenku zachránit, to v případě, že nám do zámku někdo strčil nějaký fuj tentononc.
To už se ale vrátil táta a mámě se pod jeho vedením podařilo odstranit ze dveří kukátko, takže se mohli bez problému domlouvat, ale na nic světaborného nepřišli.
Táta nakonec odešel na půllitr do nedaleké restaurace a my hledaly zámečníka.
Protože byl víkend a k tomu ještě neděle odpoledne, po několika odmítnutích se nad námi slitovala jistá pohotovostní zámečnická služba z druhého konce města.
Čekali jsme přes dvě hodiny a cena vzhledem k poloze a načasování nebyla nejnižší.
Když nás mudla ze zmíněné společnosti konečně osvobodil, byla už tma a všichni se dávno rozjeli domů…
Další podobná situace se mi stala teprve včera, kdy jsem měla jet na sraz do Přerova. A zase všechno vypadalo tak nadějně!
Pečlivě jsem se na sraz připravila, přichystala věci a udělala vše proto, aby se mic nemohlo zhatit. Taky znáte ten zákon, Když se nemůže ic pokazit, pokazí se to.
Stalo se to kolem desáté večer, kdy jsem se ukládala ke spánku. Už jsem i zhasla lampičku, jen v dlani jsem sevřela plastovou tyčinku s vatou na čištění uší. Bezmyšlenkovitě jsem ji použila, když mě ovšem v pravém uchu cosi zaškrábalo. Samozřejmě, tyčinku jsem vytáhla holou.
Okamžitě jsem rozsvítila, jestli ta vata náhodou neleží někde na posteli, jenže bouhžel. Takže jsem začala hledat špárátka, pinzety a všechno, co se dalo, dokonce i táta si zahrál na doktora. Bez úspěchu. Tak jsem šla tedy spát, inkriminovaných uchem naspod samozřejmě.
V posteli jsem si dopisovala s Amelii, protože jsem potřebovala číslo na Astrid Wee Jones, která měla jet vlakem se mnou. Když jsem číslo získala, všechno jsem jí napsala a ztrápeně šla spát.
Nakonec tedy do Přerova nejel z Ostravy nikdo, Amelie a Xing kvůli problémům doma a Astrid nechtěli rodiče pustit samotnou. Kdybych byla jela aspoň já….
A teď se ptám: Co to bylo?
Osud, kletba nebo nepřízeň osudu? Vyberte si sami…