Tedy, řeknu vám, když jsem si četla přihlášku na zájezd Bermudské blaho, nevěděla jsem, co si mám pod tímto zájezdem představit. Informace mi přišly dost neurčité a navíc ta poznámka o tom, že mudlové považují toto místo za prokleté… Přiznám se, že jsem docela bábovka. To jste mohli poznat už při stezce odvahy na táboře (tady). Ale nakonec jsem se rozhodla, že i tohoto výletu se zúčastním. Takže: hrrr na Bermudy!
V duchu jsem tak trochu doufala, že v chodbě s magickým přenášedlem snad někoho známého z hradu potkám a bermudské dobrodružství podstoupíme spolu. Přeci jen je fajn vyrazit do neznáma s nějakým parťákem. Ale nikde nikdo. Že byste nevěděli, kde přenášedlo najít? Od laboratoře je to stále rovně a na první odbočce doleva. Vypadá takto:
Stačí se ho dotknout a jste…
Na koštěti! Opravdu, sedím na koštěti. I když nevím, jestli se tento zameták dá nazývat koštětem. Vždyť je to nějaký hodně starý kousek Zefyra. Z roku jedna dvě.
No, vraťme se k výletu. Takže sedím na koštěti a letím. To už tak na koštěti většinou bývá, že?! Ale já letím nad mořskou vodou, vlny na mě stříkají spršku. A co je horší, v okolí není človíčka, ba ani žádná loď, parník, člun či vor… A ani pevnina. Nade mnou modro, pode mnou modro…
Mé koště začne najednou jančit. Smýká sebou doleva a doprava, pak vyletí nahoru, pak zase střemhlav dolů. Člověk by řekl, že ho ovládá nějaká temná síla. Tak tak se na něm udržím. Ještě že jsem nabrala nějaké zkušenosti na kolejním tréninku. Nerada bych skončila ve vodě. Zuby nehty se držím násady koštěte, až mi klouby na rukou úplně zbělají.
Vzít si na tuhle cestu šaty byla pořádná blbost. To může napadnout jenom mě. Sukně se mi neustále zvedá a zaclání mi ve výhledu, klobouk mi na hlavě drží zřejmě nějakým kouzlem. Divím se, že jsem ho ještě neztratila.
Tu obloha zešedne a vše pokryje mlha. O tomto jevu v bermudském trojúhelníku jsem četla. Ztráta viditelnosti je prý zcela běžná. Doufám, že se tu zčistajasna neobjeví loď Cyclops. Nebo Marine Sulphur Queen. Obě se ztratily v této oblasti a nikdo je od té doby nenašel.
Zuby mi začínají samovolně drkotat. Ne zimou, ale strachem. Snažím se prokouknout bílošedý závoj přede mnou a modlím se, ať do ničeho nenarazím. Najednou kolem mě proletí nějaký červený předmět. A pak druhý. Jen o fousek mě mine. A další. Jsou jich tady desítky. Co to je?
Snažím se jim vyhýbat, ale jsou velmi rychlé a stále jich přibývá. Tu jeden projde skrz mne. Pomoc! Prošla mnou nějaká divná červená věc. Řvu o pomoc jako na lesy, ale nikdo mě evidentně neslyší. Jen zdálky někdo řekne: „Připočítán jeden bod.“ Cože?
Další červený disk se řítí přímo na mě. Nestačím uhnout. A zase ten hlas: „Připočítán jeden bod.“
Panenko skákavá, začínám slyšet hlasy. To není dobrý. To vůbec není dobrý. Všichni až moc dobře víme, že slyšet hlasy není v pořádku ani v mudlsvětě, ani v tom našem světě kouzelnickém. Hned po návratu musím navštívit kancelář slečny Oresty Vianuevy.
Ale moje utrpení zdá se nekončí. Jakžtakž konečně získám vládu nad svým starožitným koštětem, ale s červenými předměty jako by se roztrhl pytel. Míří na mě stovky. Ne, tisíce! To nedám! Raději zavřu oči.
A…
Kecnu na zadek. Na tvrdou zem. Pomaličku otvírám oči.
Jsem v Prasinkách!
Kde jsem se tu tak najednou vzala? Koukám napravo i nalevo a nevěřím, že červený horor skončil. Ale ano, támhle je hostinec U Tří košťat a támhle vstup do Zakázaného lesa. Šťastně líbám známou zemi. Jsem doma.
„Co to tu vyvádíš?“ ozve se mi za zády.
Rychle se hrabu na nohy. Stojím tváří v tvář naší kapitánce Aye Watanabe. „Á, to jsi ty, Miuš. Bylas lítat?“
„Lítat?“ Jak může vědět o mém létání? Byla jsem tam sama.
„No terčíky přece. Chválím! Jen tak dál!“ řekne Aya a mávne na pozdrav.
Sleduju očima, jak odchází, a tu si všimnu nápisu „Letová plocha“. Zůstanu stát jako omámená. Tak já jsem nebyla na Bermudách. Právě jsem objevila tolik hledanou plochu s terčíky…
Jak vidíte, i přenášedlo se může někdy seknout. Ale nesmutněte, naše milé čtenářstvo, na opravdové Bermudy se podíváme příští léto. Slibuju! A klidně můžete letět se mnou.
Pro Denní věštec
Mia Whitebear
Tak tohle je perfektní! xD Záhada červených teček vyřešena! Asi bych se u čtení neměla tak blbě tlemit, pak se mě ptají, jestli mi už docela přeskočilo. Díky za krásné počteníčko 🙂
Mudlové jsou divní. 😀
Nedej se!