Mudlovské pohádky očima kouzelníka: Červená Karkulka

| Vydáno:
Po vydání posledního dílu pohádek se na mou osobu snesla nebývalá vlna kritiky. Čtenáři Denního věštce posílali hromadné sovy, sepisovali petice, kolemjdoucí na hradních chodbách po mně vrhali nehezké pohledy, v kuchyni po mně vrhali zbytky jídla a šéfredaktorka Denního věštce byla přímo zahlcena žádostmi o to, aby další mé články již nebyly publikovány. Stížnosti upozorňovaly na fakt, že Denní věštec čte v hojné míře i kouzelnická mládež, a proto není vhodné nechávat v tomto plátku publikovat někoho, kdo mládež svými články traumatizuje. Vyprávění pohádek, jejichž hlavním obsahem je týrání dětí, prý ani v nejmenším není vhodné. Po zvážení všech připomínek a stížností jsem chtě nechtě musel uznat, že tentokrát mají čtenáři pravdu a že požadavek, aby pohádky byly příště mírnější a veselejší, je zcela na místě.
Pojďme si tedy dnes povědět pohádku o týrání zvířat!

Při svém dlouhodobém výzkumu aplikované pohádkologie na poli mudlovské literatury jsem narazil již na mnoho příběhů, nad kterými zůstával rozum stát, avšak žádný nebyl tak krvavý a brutální a znepokojující, jako pohádka nesoucí nevinný název „O Červené Karkulce“.

Mezi nekouzelníky se jedná o jednu z nejznámějších a nejoblíbenějších pohádek vůbec, což dle mého názoru o mudlovských dětech mnohé vypovídá. Jelikož je však známo, že Denní věštec čtou v převážné míře lidé z kouzelnických rodin, kterým rodiče mudlovské pohádky nikdy nevyprávěli, dovolujeme si otisknout krátké shrnutí celého příběhu:

„Žila, byla kdesi, kdysi jedna malá holčička, a jelikož nosívala červené šatičky a červený čepeček, neřekl jí nikdo jinak, než Červená Karkulka. (Karkulka je označení pro druh mudlovského oblečení.) Jednoho dne si milou Karkulku zavolala maminka a poslala ji na návštěvu k babičce, která žila za lesem. S sebou jí do malého košíčku zabalila bábovku a láhev rumu, vína či jiného osvěžujícího nápoje, jehož druh se v pohádkách liší dle kraje, kde je příběh vypravován. V moravských krajích je to víno, v Praze basa piv, v rozpáleném Španělsku popíjí babička Sangriu a v nekonečné ruské zemi je dokonce Karkulka vybavena lahví vodky. Někdy i dvěma.

Cesta k babičce vede Karkulku hlubokým lesem, kde záhy narazí na dalšího důležitého aktéra celého příběhu – na zlého vlka. Jelikož děvčátko neví, jak vypadá vlk a že se jedná o velmi nebezpečné zvíře, považuje vlka za pouhého psa a zavede s ním přátelský rozhovor. Vlk, který nemá nic lepšího na práci, začne od důvěřivé a sdílné holčičky vyzvídat, co má v košíku a kam ho nese. Když mu pak následně Karkulka prozradí, že v košíku je kromě bábovky také alkohol a že všechno je neseno k babičce za lesem, usmyslí si zlý vlk, že situace využije a všechno sežere. Včetně babičky, Karkulky a nejspíše i košíku.

Holčičce poradí, aby své babičce natrhala kytici lučního kvítí, a jelikož se vlci obvykle v květinách velmi vyznají, poradí jí také, kde je natrhat. Mezitím, co se holčička mezi maliním a smrčinou marně snaží najít nějaké květiny, peláší si to vlk vesele k chaloupce. Dle Karkulčina podrobného popisu cesty ji bez problému najde a když se pomocí lsti dostane dovnitř, babičku slupne.

Následně se v souladu se všemi zvířecími instinkty převlékne do babiččiných šatů, zaleze do postele a začne čekat na Karkulku.

Nečeká dlouho a holčička brzy zaklepe na dveře. Děvče nepozná, že v posteli místo její babičky leží chlupatý, smradlavý vlk, a tak následuje podivný dialog, kdy se vnučka své babičky vyptává, proč má tak velké oči, uši a jiné části těla. Když konečně dojde na otázku, proč má babička tak velké zuby, vyskočí vlk vítězoslavně z postele a prohlásí: „Abych tě mohl lépe sežrat!“ Což v dalším okamžiku také udělá. Po vydatném obědě sestávajícím z holčičky, jednoho kusu seniorky, bábovky a blíže nespecifikovaného alkoholu, zaleze vlk znovu do postele a hluboce usne.

Naštěstí však jde kolem chaloupky hodný myslivec přilákán nezvykle hlasitým chrápáním, který se zajde do chaloupky podívat. Když v posteli spatří pod peřinou vlka navlečeného v dámských šatech, tak místo naprosto logické otázky „co se to tady sakra děje?!“ mu okamžitě dojde, co se stalo. Proto se ke spícímu zvířeti vrhne a loveckým nožem mu rozřízne břicho. Z vlkových útrob následně vyskočí babička i s Karkulkou. (Otázka, zda babička vyskakuje z vlka nahá, když má vlk na sobě její šaty, v pohádce není nijak blíže řešena.) Všichni tři hrdinové pak společně naplní vlkovo břicho kamením, zašijí ho a schovají se. Po nějaké době se vlk (který až doposud i přes všechno, co se mu dělo, klidně spal) probudí. Hnán náhlým záchvatem žízně vypotácí se na dvorek před chaloupku a zamíří si to rovnou ke studni. Jakmile se nahne přes její okraj, váha kamenů v jeho břiše jej převáží, on do studny spadne a utopí se.

Všichni pak žijí šťastně až do smrti.“

Tedy až na vlka samozřejmě. Ten se až do své smrti topí ve studni. Zda je u toho šťastný, to už pohádka neříká.

Citlivější čtenáři a především čtenáři ze spořádaných kouzelnických rodin již možná začínají tušit, že tato pohádka není možná pro děti tak úplně vhodná.
…a možná ani pro mládež.
…a ani pro dospělé.
No že vlastně není vhodná vůbec pro nikoho.

Člověk až místy neví, co by pohádce vytkl dříve. Zda brutální scénu s týráním lesní zvířeny, naprosto nezodpovědné chování rodičů či znečišťování studní mrtvými vlky. Začněme tedy s kritikou hezky od začátku, jelikož dle všech odborníků je začátek dobrým místem, kde by se mělo začít.

První věc, která by měla zajímat každého experta na pohádky (stejně jako by to mělo zajímat úřady pro zanedbávání péče o dítě), je prokazatelně nezodpovědné chování maminky, která se vyskytuje na začátku příběhu.

Všechny dostupné indície naznačují, že Karkulka byla děvčátko velice malé, nejspíše ještě předškolního věku. Jinak se jen velmi těžko vysvětluje fakt, že holčička nevěděla, jak vypadá vlk a že toto zvíře může být nebezpečné. Místo toho tuto dravou šelmu považovala za obyčejného pejska.

Také tendence beze strachu zapřádat hovory s cizími osobami a poskytnout jim informace jako cíl cesty nebo adresa domů je vlastní spíše menším dětem než dospívajícím jedincům.

Mamince tedy lze vytknout nejen to, že svou dceru nepoučila, že se nemá bavit s někým, koho nezná, ale i to, že malou holčičku, ne starší než pěti, šesti let, poslala zcela samotnou do hlubokého lesa, který je prokazatelně plný zlých vlků. Toto jednání je zcela neomluvitelné a jakmile se podaří zjistit přesnou adresu Karkulčina domova, bude celá situace ohlášena patřičným úřadům.

Avšak ohrožování dítěte je pouze jediný problém celého příběhu. Podobně sporných bodů má pohádka ještě celou řadu.

Jako zástupce těch méně závažných, kterým není možné v článku věnovat tolik pozornosti, uveďme například:

Zvířata nemluví.
• Babička musela být skutečně ošklivá žena, když si ji vlastní vnučka byla schopna splést s chlupatým a uslintaným vlkem.

Převlékání do ženských šatů nepatří mezi obvyklé lovecké strategie volně žijících vlků.
Vlci potravu nepolykají vcelku, nýbrž ji trhají na kusy a žvýkají pomocí ostrých zubů. Polykání kořisti vcelku je doménou jiných živočišných druhů, například hadů. Stavba vlčího těla něco takového neumožňuje.
• Ani po spořádání oběti vcelku, jako je to možné pozorovat u výše zmíněných hadů, není kořist ve stavu, aby po rozříznutí břicha predátora mohla vyskočit ven a pustit se do tak náročné činnosti jako je operace vlčího břicha.

Nyní se však obraťme k problémům, které již nelze přičíst na vrub chybě v překladu či znehodnocení po několikátém ústním předání.

V pohádce se například praví, že vlk po vydatném obědě usnul a po dobu celé operace, kdy mu bylo nejprve rozříznuto břicho, z něhož byl vyňat nestrávený oběd, následně jeho útroby naplněny kameny a znovu zašity, poklidně spal.

Něco takového není možné. Lékařské kapacity ve spolupráci se zoology z celého světa se shodují na tom, že bolest způsobená podobně náročným zákrokem prováděným pouze loveckým nožem či sekerou (která patří do standardní výbavy myslivců) a jehlou s nití (což patří do standardní výbavy babiček) by zvíře okamžitě probudila. Lékaři ujišťují, že poklidný spánek je v takovémto případě bez anestezie zcela vyloučen, a to i v případě, že by vlk byl skutečně ospalý. I kdyby zvíře vypilo na ex celou láhev alkoholu a kdyby bábovka měla rumovou polevu, při prvních řezech do měkké části břicha by se zvíře vzbudilo a začalo by se ukrutné bolesti bránit. Možná trochu omámeně, to ano, ale přesto zuřivě.

Z těchto závěrů vyplývá, že celý zákrok by nebylo možné provést, pokud by zvíře nebylo připoutáno k posteli řemeny a zcela znehybněno. Jelikož anestetika nepatří do základní výbavy ani myslivců, ani babiček (natožpak malých holčiček), je zřejmé, že pohádka popisuje naprosto brutální týrání lapeného vlka.

Jediným důvodem, proč je celá událost v pohádce prezentovaná jako „hluboký spánek“, je ten, že mudlovské děti nejspíše neznají pojem „vivisekce“.

Pohádka se brzy dostala až na samotné Ministerstvo kouzel, kde se jí ujal Odbor pro utajení kouzelnického světa. Toto oddělení již po léta sleduje mudlovské pohádky a mýty a pátrá, kde došlo k prolnutí světů a úniku informací o babách Jagách, čarodějnicích, magii, skřítcích, obrech a jiných bytostech, které pocházejí z našeho světa, ale ve světě mudlovském se vůbec nevyskytují.

Profesor Dietrich Unterwassermann z pobočky Ministerstva v Hagenu a uznávaný odborník na pohádky o malých holčičkách přišel s revoluční teorií, která navždy změnila pohled vědců na Červenou Karkulku.

Ve své obsáhlé publikaci „Zvířena pohádkových lesů“ uvedl domněnku, že se v pohádce žádný vlk nevyskytoval a že celá pohádka je vyobrazením a starší verzí původně pravdivého příběhu mladé dívky Seléné, který se odehrál kdesi v Itálii a který později vstoupil ve známost jako příběh „Krvavé Seléné“.

Seléné byla malá dívenka, která nosívala oděv zvaný karkulka (v originále Carcela). Na rozdíl od pozdější pohádkové verze však nenosívala karkulku červenou, ale bílou. Stejně jako naši Karkulku poslala malou Sel maminka přes les k babičce. Italská maminka však nebyla tak nezodpovědná jako pozdější maminka pohádkové, a o svou dceru se ani v nejmenším nebála. Ne snad proto, že by italské lesy byly nějak více bezpečné než ty naše, ale protože dobře věděla, že ať už v nich žije cokoliv, není to ani z poloviny tak nebezpečné jako její malá holčička. Seléné totiž patřila k těm nešťastníkům, kteří byli postiženi vlkodlačí kletbou.
Jak jiný obraz pohádka rázem nabírá!

Je dokonce vysoce pravděpodobné, že Karkulka nebo Seléné nebyly jediným vlkodlakem v okolí. Jelikož vlkodlactví může být dědičné, je v silném podezření i babička. Usvědčujícím důkazem se stává rozhovor, kdy se zmatená dívenka své babičky ptá: „A proč máš tak velké oči? Uši? Zuby?“

Jak jinak také vysvětlit, že stařičká paní žije někde za lesem a úplně sama?

Je tedy jisté, že tamní lesy skutečně terorizoval zlý a zuřivý vlk, a to nejvíce za úplňku. Lidé se báli vycházet ze svých domovů, zvěř z lesů hojně prchala. Čím více mrtvých bylo, tím více rostla touha myslivců v okolí nebezpečné zvíře chytit a zlikvidovat.

Jak na malou dívku myslivec přišel dnes již není známo. Možná, že holčička neovládla svou proměnu a ve zvířecí podobě podvědomě zamířila do domečku své babičky, který znala. Ať už to však začalo jakkoliv, dopadlo to ošklivě.
Je všeobecně známo, že mudlové mýtí nadpřirozeno, jak jen mohou, a tyto tendence byly nejsilnější ve středověku, kdy se k obyčejnému strachu z neznáma přidala ještě hysterie způsobená křesťanstvím.

Stačí se jen podívat na čarodějnické procesy, kdy mudlové vesele zaživa upalovaly ženy a dívky kvůli podezření, že jsou spolčeny s magií. Je možné, že mezi všemi oběťmi byly i děvčátka z mudlovských rodin, která projevila talent na magii, ale většinou se jednalo spíše o omyly.

Nedá se tedy předpokládat, že by myslivec byl milosrdnější v případě nebezpečného vlkodlaka, který již nějakou dobu terorizuje okolí, a to ani v případě, že by se jednalo o malou dívenku.

I když by si člověk za běžných okolností s dospělým vlkodlakem jen těžko poradil, pro ozbrojeného a vytrénovaného myslivce, který věděl, čemu čelí, nemusel být zase takový problém přemoci jednoho starého a zesláblého jedince a jedno nezkušené, vyklepané mládě.

Celá ta neuvěřitelně brutální scéna s rozřezáváním vlka je tedy nejspíše bohužel pravdivá. A „žili šťastně až do smrti“ v tomto případě platí spíše pro okolní obyvatelstvo než pro Karkulku.

Tato teorie také hezky koreluje se samotným názvem „Červená Karkulka“, neboť ať už měla na sobě holčička původně šatičky jakékoliv barvy, byly po tomto ohavném činu zcela jistě celé červené.

Je vysoce pravděpodobné, že dlouhého a šťastného života se nedostalo ani babičce, která nejspíše byla rovněž vlkodlakem. Napovídá tomu samotný akt vhození těla do studny. Mrtvola vhozená do studny, ať už vlčí nebo jiná, po několika dnech zcela kontaminuje pitnou vodu. Jelikož babička žila samotná v lese a byla nejspíše již příliš stará na to, aby chodila sbírat vodu do studánek, byl to pro ni nejspíše jediný zdroj pitné vody. Pokud by babička nebyla v celé věci zainteresovaná a skutečně se jí jednoho dne do chaloupky vloudil zlý vlk, jak se nám pohádka snaží namluvit, myslivec by vlčí mrtvolu zcela jistě zakopal nebo se jí zbavil jiným způsobem, který by starou dámu nijak neohrozil. Jednání myslivce však naznačuje, že se s babičkou už také moc nepočítalo.

Příběh o Červené Karkulce je jedním z nejodpornějších příběhů, které si mudlové vyprávějí, a i když proti „kouzelníkům“ z nečistokrevných rodin nic nemám, nemohu se ubránit myšlence, zda skutečně může být normální někdo, kdo vyrostl na podobných příbězích.

Pro Denní věštec
odborník na pohádky
Zpytlehněv Zďáblíkov

Pokud se vám článek líbil a rádi byste si přečetli nějaký podobný, klikněte na Jeníčka a Mařenku. Pokud se vám článek nelíbil a nic podobného už nikdy číst nechcete, dejte si pozor, abyste neklikli na Sněhurku. Pokud vás článek zaujal jen tak napůl, můžete si přečíst i polovinu článku o Oficiálním protestu.

Komentáře

  1. Nechápu, jak mudlové můžou svým dětem něco takového číst! Pak se jeden ani nediví, v co vyrostou a jak divní jsou…

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *