Any Dawson: „Vyhoření jsem si prožila už několikrát.“

Slečnu Any jistě není potřeba představovat. Havraspárská absolventka a držitelka Řádu Roweny z Havraspáru, autorka mnoha zábavných seminářů i soutěží a od začátku školního roku také nová profesorka. O její oblíbenosti svědčí i skutečnost, že se v roce 2018 ocitla na druhém místě Osobnosti Hogwarts. Témat k rozhovoru bylo víc než dost. Milá povinnost uskutečnit interview pro Denní věštec byla přidělena mně. Jen co jsme se ve smluvený čas sešly v Komnatě nejvyšší potřeby, začala jsem na slečnu chrlit otázky…

Denní věštec: Ani nevíte, jak jsem ráda, že dělám rozhovor s profesorkou, která fialový hábit už nosí nějaký ten pátek. To mi dává možnost odpustit si tu fádní otázku, jestli narážíte do zdí při hledání kolejky, ani netušíte, jak je to osvobozující. Místo toho se zeptám, jak se momentálně máte?

Any Dawson: No, já do těch zdí občas ještě narážím, hlavně brzo ráno před kafem. Mám se docela dobře, prozkoumávám nové části sborovny, správy výkladů a úkolů, takže je to zatím dost nabíjející nový impuls, teď už jenom čekám, jestli se předmět bude líbit.

Denní věštec: Spousta lidí oddaluje své zfialovění, protože nechtějí učit, ale zároveň jim pozice zaměstnance připadá nudná. Vy byste na tmavě fialový hábit mohla dělat reklamu. Vydržela jste v něm docela dlouho, navíc jste po celou dobu zásobovala hrad zábavnými semináři, a co víc, v roce 2018 jste se i v tomto hábitu zapsala do povědomí mnoha obyvatel hradu, když jste se umístila na 2. místě v Osobnosti Hogwarts. Slečno, můžete nám prozradit, jaký máte recept na nevyhoření na hradě?

Any Dawson: Aww, děkuji, taková slova se krásně poslouchají. Ona zase pozice zaměstnance je super v tom, že máte větší flexibilitu v plánování práce, vypisujete si soutěže a semináře, kdy chcete, neřešíte dlouhých osm termínů, kdy ty úkoly s železnou pravidelností chodí, ale můžete zhnědnout, to je cena za svobodu. Nevyhoření. To je složité a každý to má jinak. Důležité je uvědomit si vůbec, že nějaké vyhoření existuje a že se vás to vlastně týká, a pak se naučit, jak tomu předejít. Já už si vyhoření prožila, několikrát, takže jsem se snad poučila ze svých chyb. Já to mám osobně třeba tak, že prostě raději vypisuji občas fakt šáhlé soutěže, kam mi přijde jen pár vypracování, ale královsky se bavím nad každým z nich. Nebo už teď vím, že nikdy nebudu mít víc než jen pár tříd, ale pokusím se co nejvíce energie věnovat do vymýšlení kreativních zadání a možností mimořádných úkolů, aby to bavilo studenty – a mě to pak sobecky taky hrozně baví číst a dodává mi to tu energii na další soutěž nebo termín. Na závěr bych ještě ráda přidala jedno moudro od bývalého pana řídícího: „Nikdy nedovolte virtuální realitě, aby vám nahrazovala tu skutečnou!“

Denní věštec: Co pro vás bylo impulsem přihlásit se do konkurzu na profesora? Nový inspektor výuky? Na hradě jste se netajila tím, že jste prožívala mudlovsky náročné období, když jste skládala státnice. Zavíráte tak za sebou nějakou životní etapu?

Any Dawson: O konkurzu jsem uvažovala ještě před vyhlášením nového inspektora, nicméně Filius si zaslouží poděkování za svůj úžasný přístup a podporu, bez toho by to nešlo. V životě neexistuje ideální čas na nic. Sice si naplánujete, že tady bude více času na vymyšlení předmětu, ale pak se nějak rozhodnete (asi překofeinování a spánková deprivace) pár hodin po složení státnic, že do toho prostě jdete. Během večera jsem si napsala osnovu, kterou jsem do té doby měla tak nějak v poznámkách, ale nakonec dopadla více méně úplně jinak. Druhý den ráno se samozřejmě vzbudíte sama od sebe brzo, unavená po tom všem, ale nějak vám dojde, že konečně můžete jít psát výklady, a tak v půl osmé ráno vyskočíte (kde se ta energie vzala, to fakt netuším, asi nějaké kouzlo!) z postele a za tři dny napíšete půlku předmětu. Takže možná asi největší impuls bylo právě to, že jsem si během učení zakázala kreativně psát cokoliv, a pak to šlo nějak samo. A na diplomce jsem se moc kreativně vyřádit taky nemohla. Jo, nesmíme ani zapomínat na magickou sílu kávy.

Denní věštec: Měla jste ve vyučovaném předmětu jasno dlouho dopředu a bylo tedy třeba jen sepsat myšlenky do výkladu, nebo přišel nápad těsně před konkurzem? Neuvažovala jste o tom, že byste oprášila některý ze starších tradičních předmětů, které se už léta nevyučují?

Any Dawson: Nápady na předmět přicházely… a pak zase odcházely. Hrozně ráda bych vyučovala tu Teorii zlobení, ale to mi vážně asi nikdy neprojde. Nějak se mi potom v hlavě začal utvářet jistý směr, který ale finální podobu dostal až těsně před konkurzem, nakonec jsem ale nejvíc bojovala s názvem předmětu, který mě napadl až v poslední den konkurzu zničehonic uprostřed večera. O oprašování jsem uvažovala, ale zatím to spíš nevidím, než vidím. Všechno chce čas, kdybyste mi před rokem řekla, že přesně za rok budu učit, asi bych se vám hodně smála. Takže nikdy neříkám nikdy, jen bych spíš řekla, že čas ještě nepřišel a uvidíme, jestli někdy přijde. Navíc pro mě jsou některé předměty a jejich původní výklady skoro posvátné, takže mám nějaký vnitřní blok, že bych třeba nedejmerlin učila cokoli po Larrie.

Denní věštec: Než jste oblékla světle fialový hábit, byl vypsán konkurz i na inspektora výuky, supervisora soutěží… Nezápasila jste ani chviličku s myšlenkou, že byste zkusila i některý z těchto konkurzů?

Any Dawson: Nebudu lhát, že mě to nenapadlo, ale spíš v takové té rovině pohrávání si s tou myšlenkou. Ale jak se říká, nejdřív se má člověk naučit chodit a potom až běhat. Navíc tyhle posty jsou hrozně nevděčné, náročné, nedoceněné a mám takový dojem, že by mě to zatím ani moc nebavilo. Ačkoli na mé krátké šéfredaktorování Corvina Declaratio vzpomínám s láskou, taky vzpomínám na poměr času, který jsem trávila plánováním, vymýšlením a uháněním lidí v porovnání s časem, který jsem věnovala psaní. A já jsem spíš teď v období, kdy si chci hrát, psát a tvořit.

Denní věštec: Vaše jméno není neznámé ani pro čtenáře Denního věštce. Tradičně přes adventní období organizujete králíčkovskou soutěž. Jak stará soutěž je? A jak se mění účast v průběhu let? Stoupá, nebo má spíš klesající tendenci?

Any Dawson: Ach, ano, králíčkovská soutěž, další takové moje dítě, i když adoptované. Soutěž je stará asi tak deset let. Původně, mám dojem, ji organizovala červená slečna Mia, následně během svých studentských let Kate, se kterou jsem ji jednou spoluorganizovala, a pak to nějak přešlo na mě. Jeden rok jsem to zvládla s pomocí i od tučňáků, bez pana Králíčka by přeci nebyly Vánoce, to jsem nemohla dopustit! Snažím se soutěž udržovat naživu, protože si myslím, že mít tradice je krásné, a navíc, když ji vypíšu já, tak nemusím odolávat hraní. Účast se mění rok od roku, stejně jako výsledné skóre. Záleží hodně na počtu nováčků, rozmražených předvánočních dinosaurů i počtu a rozsahu jiných předvánočních projektů. Mně ke spokojenosti stačí, aby byl jeden účastník a já mohla vyhlásit vítěze. Nicméně se to snažím pojmout opravdu tak, že je super zúčastnit se, i kdyby s jedním pokusem, zatím se mi vždy podařilo zařídit odměny pro každého jedince.

Denní věštec: Jste už na hradě nějaký ten pátek. Řekněte mi, co považujete za svůj největší hradní úspěch? A je nějaké období na hradě, které byste raději vymazala?

Any Dawson: Já myslím, že můj největší hradní úspěch je, že tu pořád jsem a že mě to baví, dává víc, než bere. Hm, byla období lepší a horší, ale nic bych nemazala. Asi to bude znít jako klišé, ale člověk se v ideálním případě poučí z těch ne zrovna ideálních dob, snad se jim naučí předcházet a taky si pak o to víc užívá ta lepší období. Kdybych měla jmenovat jen jednu věc, asi bych řekla seminář Kouzlo maličkostí, kolikrát jsem dojatá, když úkoly opravuju, to je občas naměkko i Dawsonka.

Denní věštec: Já si nemůžu pomoci, když mám před sebou hradního dinosaura, a to není myšleno vůbec ve zlém, já si jich moc vážím, pamatují spousty věcí… Chtěla bych se zeptat, jaké tři věci vás v hradní minulosti nejvíce šokovaly? Byl to odchod nějakých lidí nebo nějaké spory?

Any Dawson: Já si to ani tak neberu, ale občas potřebuju záminku, abych někoho mohla proměnit v žábu, když už jsem se to kouzlo pracně naučila, to snad chápete. Někteří lidé merlinžel odcházejí, ale zase přicházejí noví. Některé si pamatujete déle, třeba díky tomu, že jste měli to štěstí být s nimi v koleji, ale člověk si nějak zvykne, je to takový Hog koloběh života. Nebudu jmenovat konkrétní události, bála bych se, že zapomenu na nějakou důležitou, ale spíš bych řekla, že historie má tendenci se opakovat. Třeba taková úvaha, že pokud se někomu daří, tak musí zákonitě podvádět. Samozřejmě, že k podvodům došlo, ale proč hned někoho odsuzovat? Jak už jsem zmiňovala, určité funkce jsou nedoceněné a lidé mají občas tendenci jenom kritizovat, což potom vede k nechuti a vyhoření. Většinou to odnesou a následně odchází lidé, kteří si to fakt nezaslouží, podobně je to v případě iniciativy organizovat třeba celohradní akce. Závěrem bych ráda připomněla citát Matta o virtuální realitě.

Denní věštec: Kdybyste měla jmenovat tři věci, kterých na hradě chcete v blízké době dosáhnout, co by to bylo? Figurovalo by tam pořízení domečku v Godrikově Dole nebo sepsání nějakého dalšího předmětu?

Any Dawson: Pořízení domečku by samozřejmě bylo fajn, ale ptala jste se na blízkou dobu. Prožíváme teď krásné období, kdy funguje Příčná a máme nové kolekce, Niam sem tam taky něco nového přihodí, takže ten domek asi není až tak úplně v blízké budoucnosti, ale jednou ho mít budu! Ale zpátky… Chci dokončit testovací rok učení Kouzel všedních dnů, poslechnout si zpětnou vazbu a případně předmět doladit. Ráda bych dostala nápad a následně sepsala druhý ročník. Teď ale mám nápad na jeden seminář, takže jen co dopíšu výklady prváku Kouzel, chci napsat to. Což by ze všech tří věcí mělo být nejdřív.

Denní věštec: Jste také velkou sběratelkou magíků, na kterého máte nyní spadeno?

Any Dawson: Na žádného. Mít mnoho magíků je za trest, protože je těžké získat další. Jednou za čas si je projdu, že bych nějaký nový mohla získat, ale pak zjistím, co všechno bych musela podstoupit, a moje pevná vůle není dostatečně pevná.

Denní věštec: Časopis Corvinus Declaratio, ve kterém jste sama působila, vydal kdysi dávno úžasný speciál Hogwarts Nevermore, kde řešil, co by dělali největší hradní závisláci, kdyby hrad jednoho děsivého dne zmizel. Zajímala by mě vaše odpověď. Co byste dělala vy? Jak silné je vaše pouto k hradu?

Any Dawson: Jeden z nejpovedenějších speciálů, dle mého názoru. Co bych dělala já? No, musela bych se naučit žít bez Hogu, což by asi nebylo lehké. A najít si jiné místo, kde tvořit, ale nebylo by to ono. Je to takový online domov v kapse. Třeba když jste sama někde na druhém konci světa v jednu ráno unavená na letišti, tak se občas stačí jenom přihlásit a hned je člověku líp. Možná by se obnovila chatovací místnost Za okny Bradavic, kterou si pamatují jen opravdoví dinosauři, tam by se závisláci mohli scházet dál. Ale velmi zajímavá myšlenka, třeba bychom se teď všichni mohli na okamžik zastavit, zamyslet se a začít si té naší hromady šutrů vážit trochu víc.

Snad tahle otázka zůstane navždy jen v teoretické rovině. Filozofovat se slečnou Any by se dalo jistě ještě hodně dlouho, ona totiž má co říct. Bylo mi nesmírnou ctí jí své otázky položit a pevně věřím, že si to někdy budu moci zopakovat.

Moc děkuji za rozhovor, slečno, a přeji spoustu krásných chvil na hradě i mimo něj!

Pro Denní věštec
Vicky Charmant