Budoucí paní Trotterticklerová odhalena aneb Rozhovor s Tadäusem Trotterticklerem

Úkol vyzpovídat nového supervisora soutěží jsem dostala ještě před jeho jmenováním. Kupovala jsem tedy tak trochu zajíce v pytli. Nakonec se ze zajíce vyklubal Tadäus Trottertickler. S panem profesorem jsem si popovídala nejen o jeho nové funkci, ale také o jeho koníčcích a dámě jeho srdce. Tak se pojďte s námi podívat oblíbenému profesorovi na zoubek!

Tadäus Trottertickler už není na hradě ani v podhradí neznámé jméno. Jen velmi obtížně vyslovitelné. Nosí ho ostřílený profesor, supervisor kvízů a také nový supervisor soutěží. Rozhovor se uskutečnil v jeho domečku v Godrikově Dole, kam mě pozval. Není divu, pan profesor už má s mou výslechovou Komnatou nejvyšší potřeby nějaké zkušenosti…

Denní věštec: Rozhovor s Vámi jsem už jednou dělala. Bylo to před více než čtyřmi lety v Žlutém Trimelovi. Vy jste byl čerstvý druhák, já páťačka. Dnes se, já pořád páťačka, setkávám už s ostříleným profesorem. Jaký to je pocit, že tak stárnete? Jakými změnami prošel za tu dobu Tadäus Trottertickler, mám tu dnes jiného člověka?
Tadäus Trottertickler: Před více než čtyřmi lety? To jsem byl ještě mladý, bez vrásek, plný energie… zato teď usínám, jen co uvidím postel. Ještě, že je to kafe, které mě drží jakž takž v bdělém stavu. Ale Vy nějak nestárnete, jak to děláte, že vypadáte stále tak svěže? Ale zpět k otázce. Za tu dobu těch změn bylo víc než dost. Po změně barvy hábitu jsem se snažil zavést předměty, ke kterým mám já osobně velmi blízký vztah. A to se mi, troufám si tvrdit, podařilo. Práce profesora mě velmi baví a naplňuje a věřím, že se to projevuje i na studentech, kteří u mě studují. Musím podotknout, že na studenty mám velké štěstí, jeden lepší než druhý. A to je potom radost učit! Kromě toho, že jsem tedy začal učit a věnovat se trochu jiným činnostem, než tomu bylo za mých studentských let, jsem ale žádnými radikálnějšími změnami neprošel. Stále jsem pozitivně naladěný a to mě drží při životě! – zasměje se –

Denní věštec: – věnuje profesorovi svůj mladistvý úsměv, recept si ale nechá pro sebe – Nově jste dvojitý supervisor. Co Vás vedlo přihlásit se do konkurzu na supervisora soutěží? Pokud vím, nebylo to hned, protože konkurz získal svého prvního uchazeče až po nějaké době po vypsání. Uvědomujete si, jak moc je to nevděčná funkce?
Tadäus Trottertickler: S přihláškou jsem dlouho otálel, jelikož jsem zvažoval všechny možnosti. Jestli na to bude čas, jestli mě bude tento typ práce naplňovat apod. Nakonec však pozitiva převážila negativa a já se přihlásil. A k mému překvapení jsem konkurz vyhrál. Že je to nevděčná funkce? Přeci jen, která funkce je v dnešní době vděčná? – zasměje se – Ale ne, pro mě je hlavní, že mě práce bude bavit a naplňovat. Jestli je vděčná, nebo ne, to pro mě tak podstatné není.

Denní věštec: S jakými vizemi jdete do funkce? Má hrad očekávat nějaké podstatné změny?
Tadäus Trottertickler: V nejbližší době žádné výraznější změny, které by se týkaly jak vypisovatelů, tak řešitelů soutěží, nechystám. Nejdříve se s funkcí musím seznámit, zjistit, jak co funguje, co se jak dělá apod. Když se budu ve funkci cítit jako ryba ve vodě, tak začnu přemýšlet o možných změnách, vylepšení apod. A já doufám, že k tomu dříve nebo později dojde.

Denní věštec: Jakým způsobem probíhalo převzetí funkce? Předal Vám nějaké rady do začátku přímo pan ředitel nebo ještě madam Flyová? Nebo jste byl vhozen do vody?
Tadäus Trottertickler: Přebírání funkce pro mě proběhlo dobře. Vhozen do vody jsem naštěstí nebyl. Pan ředitel byl tak hodný, že mi všechny nejdůležitější náležitosti osobně vysvětlil. Tudíž jsem byl proškolen tou nejpověřenější osobou. Právě díky tomu jsem se mohl ihned pustit do práce. Nevím, jak bych si počínal, kdybych to všechno měl zvládnout sám bez odborné pomoci.

Denní věštec: Vzhledem k tomu, že v době vypsání konkurzu týkajícího se supervisora soutěží běžel i konkurz na inspektora výuky, neuvažoval jste spíše o něm? Anebo i o něm? Že by Trottertickler ovládl hrad?
Tadäus Trottertickler: Lhal bych, kdybych řekl, že jsem o tom nepřemýšlel. Nicméně všichni ví, jak to v posledních letech s inspektory výuky bylo. Dokonce jste nedávno psala něco o tom, že ten post je prokletý! Nejen proto bylo potřeba někoho zkušeného, kdo na tomto postu opět nastolí řád a rovnováhu. A myslím, že nikdo pověřenější než právě kolega Filius na hradě není. A už vůbec bych nechtěl ovládnout hrad, k tomu mám, si myslím, poměrně daleko. – zasměje se –

Denní věštec: Vy čtete moje články! – tetelí se radostí – Dobře Vy, dobře Vy… Vaším velkým koníčkem je nepochybně také Soubojový klub. Jste aktivním bojovníkem i v tuto chvíli? Daří se Vám nacházet soupeře?
Tadäus Trottertickler: Soubojový klub je moje srdcovka! Každý den nacházím soupeře minimálně v podobě příšer ve sklepení. Díky nedávným inovacím, za které vděčíme panu řediteli, je teď mnohem více potencionálních soupeřů. Tudíž se do Soubojového klubu vydávám v rámci možností vždy, když je čas a někdo, kdo by byl ochotný se se mnou utkat. A jak se říká, když se chce, tak se vždycky někdo najde. Je to příjemné odreagování od opravování a vůbec, každý protivník je výzva bez ohledu na počet zkušeností.

Denní věštec: Dnes se scházíme ve Vašem domečku v Godrikově Dole, jak se Vám bydlí? Byl Srub u jezera první volba? Kolik stál let odříkání?
Tadäus Trottertickler: Bydlí se mi moc dobře. Není nad vlastní bydlení! Musím se ale přiznat, že Srub u jezera mojí první volbou nebyl. V době, kdy jsem si dům vybíral, si dům vybírala také jedna kolegyně. Nebudete tomu věřit, ale oba jsme měli zájem o ten stejný architektonický plán! Jelikož jsem samozřejmě gentleman, ustoupil jsem dámě, plán jsem jí přenechal a já si vzal tenhle krásný srub. A vůbec toho nelituji, je krásný, no ne? – zasměje se – Co se týká peněz, nebudu na to raději vzpomínat, nebo budu mít neklidné spaní. Pamatuji si, že mi moc pomohl předmět o bohatství s kolegyní Cleou Haliovou. Během roku jsem si našetřil poměrně dost. Se změnou hábitu se po čase připsal i ten zbytek a já měl konečně dost peněz na to, abych si vysněný dům koupil. Taková investice je přeci jen na celý život, dům mi už nikdo nikdy nesebere! – směje se –

Denní věštec: Pane profesore, co Vás dokáže rozhodit? A co Vás v poslední době na hradě nejvíc naštvalo?
Tadäus Trottertickler: Já jsem takové povahy, že mě jen tak něco nerozhodí. Vždy se snažím na všem hledat jen to dobré bez ohledu na to, co tomu předcházelo. Když už mě ale přeci jen něco rozhodí, tak jsou to buď pomluvy, nebo zvěsti o podvodném jednání. Pomluvy jsou zlo samo o sobě a ti, kteří je šíří, by se nad sebou měli pořádně zamyslet. Jelikož mám blízko k právu, tak mě dokáže rozhodit také jakýkoli druh podvodného jednání. V tomhle mají dotyční štěstí, že nejsem pan ředitel. Kdybych na něco takového narazil, tak by dotyčný letěl ze školy dřív, než by stačil říct: „Já to nebyl!“ A co mě poslední dobou naštvalo? Snad jen hamižní studenti a kolegové, kteří vykoupí novou kolekci dřív, než si vůbec jednotlivé kousky stihnu prohlédnout! – směje se –

Denní věštec: Nemohla jsem vynechat šanci zkusit z Vás dostat nějaké negativní emoce. Nemůžu říct, že bych byla extra spokojená, ale budiž… Tak na závěr zkusím naopak nějaké valentýnské. A možná budete litovat, že jste líp neodpověděl na předchozí otázku… Kdybyste musel jedné profesorce poslat valentýnku a následně s ní strávit zbytek života, která by připadala v úvahu?
Tadäus Trottertickler: Jmenovat jen jednu kolegyni? To po mně chcete moc! Když mi slíbíte, že z toho v článcích neuděláte senzaci a že mě ostatní kolegyně neuhranou, tak Vám to prozradím. Ale jen proto, že se blíží Valentýn. Jistě bych se snažil udělat dojem na kolegyni Rorrs. – zčervená – To jste chtěla slyšet, ne? – směje se a snaží se skrýt červenající se tváře –

To víte, že jo, pane profesore, takovou senzaci abych si nechala pro sebe. To bych byla redaktorka! Jsem přesvědčená o tom, že pan profesor věčným mládencem nezůstane. Pevně věřím, že valentýnka dorazila v pořádku… Kdybych byla bulvární redaktorka, byla bych se podělila o své tušení, že pan profesor má ložnici orientovanou na východ, kdybyste třeba šli někdy kolem, ale víte jak… Bulvární redaktorka nejsem.

Musím se svěřit, že v den konání rozhovoru jsem měla opravdu den „D.“ Znáte to, nic se nedaří a pan profesor to, chudák, pocítil na vlastní kůži, když jsem si vylila inkoust na kus jeho odpovědi. Pan profesor vzal ale celou věc s klidem a kouzlem část rozhovoru zachránil, já se ten den ani neodvažovala vzít hůlku do ruky.

Pane profesore, děkuji Vám nejen za milý rozhovor, ale i za to, že jste mi zlepšil den! Přeji, ať se Vám v nové funkci i ve všem ostatním daří!

Pro Denní věštec
Vicky Charmant