„Učit, co tě baví, to není práce, ale spíš radost,“ říká Isabella Anne Swan

| Vydáno:
Já osobně mám prázdniny spojené hlavně s volným časem, poklidným tempem, výlety a dobrou knihou. A ta kniha může být klidně sbírka básní. To poslední mě přimělo vyzpovídat relativně novopečenou kolegyni Isabellu Anne Swan

Mintaka Orionis: Jsi v pedagogickém sboru relativně nová. Dlouhou dobu jsi strávila spíš v tmavě fialovém hábitu. Vnímáš mezi těmito dvěma posty nějaký zásadní rozdíl? Nebo to zase takový rozdíl z tvého úhlu pohledu není? Takové semináře a soutěže se totiž dají vypisovat i v tmavě fialové.

Isabella Anne Swan: Svým způsobem to docela rozdíl je, myslím, že profesorský hábit je míň stresující. Většinu práce si člověk připraví před začátkem školního roku a opravovat úkoly z předmětu, který člověka opravdu baví učit, to není práce, ale spíš radost. Když to srovnám s tím stresem, aby člověka zrovna napadlo dost zadání na soutěže, aby se stihly vypsat, aby neskončil nedopatřením zase na dva měsíce v hnědém hábitu… Daleko větší pohodička.

Mintaka Orionis: Tvým jediným předmětem je Literární seminář – poezie. Jaké to pro tebe bylo přebrat takto zavedený předmět?

Isabella Anne Swan: Byla to samozřejmě trochu výzva a nebudu lhát, měla jsem z toho celkem respekt. Ale je to obor, ve kterém se cítím poměrně pevná v kramflecích a ve kterém jsem cítila, že mám studentům co předat. Takže když mě kolega Filius poněkolikáté lákal, tak jsem zas tak dlouho neváhala.

Mintaka Orionis: Jaká je tvoje koncepce předmětu? A chystáš další ročníky?

Isabella Anne Swan: Chystám, právě pracuju na výkladech pro druhý ročník a studenti se, myslím, mají rozhodně na co těšit! – zazubí se – Pokud jde o koncepci, první ročník jsem se rozhodla věnovat hlavně tomu, aby se lidi poezie nebáli, našli si k ní vztah, a také úsilí o vymýcení takových hlavních nešvarů, které v (nejen) hradní poezii panují. Naopak technické stránce je věnovaný prostor spíš menší a tuto problematiku jsem posunula až do dalších ročníků.

Mintaka Orionis: Jak jsi spokojená s přístupem studentů? Rýsují se tady nějaké nové talenty?

Isabella Anne Swan: Pár kousků talentu by se určitě našlo, ale jmenovat nebudu, to je mezi studenty, mnou a jejich budoucími čtenáři. Ještě důležitější ale je, že u spousty studentů je vidět opravdu pokrok, i když třeba tvrdě vydřený, někdy i v rámci individuálních konzultací. A to mě vždycky opravdu zahřeje u srdce, když se podaří.

Mintaka Orionis: Já sama jsem obvykle z tvé básnické tvorby nadšená, tak mě docela udivilo, jak málo máš svých básní ve školním archivu oproti jiným druhům DÚ. Myslíš si, že je ve výuce a obecně v tvorbě tady na škole poezie zanedbána?

Isabella Anne Swan: Nevím, jestli zanedbávaná je to správné slovo, ale je tu několik faktorů, které hradní poezii podle mě hodně ubližují. Hlavní je způsob hodnocení básnických soutěží – hodnocení za délku místo za kvalitu vede jen k tomu, že se chrlí akorát dlouhatánské nekvalitní rýmovačky, u kterých je bolestně očividné, že se autor trápil (a sama jsem tím někdy vinna, studentům to opravdu vyčítat nemohu). Dost často se básně objevují jako taková „myšlenka až poté“, když už nevím, co do zadání úkolu s více možnostmi na výběr strčit, tak tam šupnu básničku, zadám povinnou délku, a ještě tomu dám povinný vtipný název. Trvání na tom, že se báseň musí rýmovat a naprosté pomíjení volného verše, asi netřeba zmiňovat. Ono je to pak těžké, napsat za takových podmínek něco, z čeho má člověk opravdu dobrý pocit.

Mintaka Orionis: Kde bereš inspiraci k jednotlivým básním? Máš například nějaké své mudlovské literární vzory? A čteš vůbec sama poezii?

Isabella Anne Swan: Kde beru inspiraci, to je těžké takhle říct. Občas si mě najde sama, často když někam cestuju – hlava se toulá a kolikrát se z toho prostě vynoří útržek verše nebo pár slov, která si poznamenám do telefonu a později z nich vznikne báseň. Taky mě hodně inspiruje příroda, tam se málokdy stane, že člověk nenarazí na něco, co ho zaujme.
Asi nemohu říct, že bych měla vyloženě vzor – ráda bych si myslela, že mám svůj vlastní autorský rukopis a není mým cílem někoho napodobit. Ale básníky, které ráda čtu a kteří občas odpálí nějakou jiskru inspirace, to samozřejmě mám. Asi nejraději mám básně Jana Skácela.

Mintaka Orionis: Mně se tvých verších líbí ta úspornost, a přitom nesmírná poetičnost. Psala jsi tímhle stylem vždycky, nebo to tak nějak vykrystalizovalo postupně?

Isabella Anne Swan: To asi ne, ono to vždycky krystalizuje postupně. A zrovna úspornost je věc, ke které se člověk musí propsat. A i tak se to vždycky úplně nepodaří, některé básně si zase žádají více „rozkecanosti“. Každopádně moje nejstarší básně vypadaly rozhodně hodně jinak než to, co obvykle píšu teď.

Mintaka Orionis: Máš nějaké rituály při skládání poezie? A kde bereš inspiraci?

Isabella Anne Swan: Rituály asi ani nemám, jen jsem velkým zastáncem toho psát básně rukou na papír a nepoužívat k tomu technické vymoženosti. Ono to má svoje výhody, třeba že kolikrát člověk zjistí, že něco nefunguje tam, kde to napsal, ale neznamená to, že to nepůjde použít v další strofě – no ale pokud báseň píšu třeba do Wordu a nehodící se smažu, jak pak zjistím, že o tři strofy dál je na ten verš přesně to správné místo? Nezjistím. A obecně akt psaní rukou je takový meditativní, uklidňující, uvolňuje to mysl a usnadňuje proud myšlení.

Mintaka Orionis: Jaké máš vlastně plány na prázdniny? Chystáš se odpočívat, nebo je spíše strávit aktivně?

Isabella Anne Swan: Prázdniny plánuji trávit hlavně odpočinkově, teď jsem třeba týden odpočívala pod stanem a zanedlouho se chystám s C. A. PARTEM na dovolenou mezi druidy, na to se moc těším!

Mintaka Orionis: A na co se od tebe můžeme těšit po prázdninách? 

Isabella Anne Swan: Nu, půjde-li všechno dobře, tak na další ročník poezie. A snad i na nějaké zábavné soutěže a možná jedno překvapení, ale to si zatím nechám pro sebe.

 

Srdečně děkuji za rozhovor.

Pro Denní věštec
Mintaka Orionis

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.