Famfrpálové zápasy se blíží mílovými kroky, a tak s námi pomalu můžete odpočítávat zbývající chvíle do zahájení prvních zápasů. Co všechno se vám během zápasů může přihodit?
VZTAHY MEZI HRÁČI
7) Maximální nasazení
Celý tým do zápasu vždy nastupuje s jistou dávkou nervozity, ale s plným nasazením dát do zápasu prostě všechno. Obětovat cokoliv. Vrchol však potom je, když to dojde za hranu a najednou to vaše odrážečka v zápalu napálí ne do protihráče, ale rovnou do spoluhráče. Že by nějaké neshody v týmu? Nebo se opravdu stane takový omyl? Stane. Opravdu se to může stát. A když je zdraví daného hráče nižší, dokonce se může stát, že se maximální nasazení změní v maximální tragédii, neboť dotyčný skončí na zemi a po hráči je díra. Vzhledem k tomu, že to není situace, kterou byste předpokládali, tak ji asi neočekává ani náhradník a může trvat, než naskočí. No, nebo taky žádný náhradník už být nemusí, pokud nejste zrovna početný tým. Být náhradníkem, mám asi infarkt a během té chvíle nestihnu ani zpracovat, která bije a s kým nebo proti komu tedy ve finále hraji.
8) Inkognito
Každý tým má toho jednoho člena, který nereaguje na nic. Po hradě se plahočí jako duch, člověk o něm neví, na zprávy neodpovídá, na trénincích ho taky nepotkáte. Možná ani nevěnujete to úsilí mu poslat pokyny k zápasu, protože nedokázal za několik měsíců navštívit společný chat. A pak nastane Den D. Všichni vzlétnou na košťata, tribuna je narvaná k prasknutí a pak se zjeví. V první řadě. Ten člen týmu, který ani neví jeho vlastní složení. Fanoušek s velkým F, kterého nejde přeslechnout. A to je přesně ten člen týmu, který se zjeví ve společném chatu až v moment, aby vám poblahopřál k vítězství, ale stejně jste za něj nejvíc vděční, že se vůbec zjevil. Několikrát se taky stane, že tento inkognito člen zaplní náhodou díru, o které jste nevěděli, že bude potřeba řešit. A tak to jsou často heroičtí zachránci, kteří nás prvoplánově svou ignorací sice možná traumatizují, ale stejně je nejde nemilovat.
9) Intenzivní hráč aneb úplný opak inkognita
Abych to uvedla na pravou míru, nemám mnoho zkušenosti s hovory při zápasech, preferuji vzhledem k pravidelnému cestování psaní. Když jsem ale měla možnost na pár hovorech být, zjistila jsem, že ačkoliv já u famfrpálu ani nedutám, soustředím se a jakýkoliv zvuk mě vyrušuje, někteří se velmi expresivně vyjadřují a jiní se opravdu zaujatě baví úplně o jiném tématu a probírají nejnovější drby. Nevím, zda má každý tým takové hráče, tudíž se vlastně vás čtenářů trošku ptám – jste vždycky za každých podmínek v absolutní pohodě? Nebo máte rovněž nějakého člena, který po vás nepřetržitě křičí, abyste klikali? Přestože samozřejmě klikáte jak o život. Když se něco pokazí, jste ti, co mlčí, nebo ti, co nadávají z plna hrdla? Upřímně kdybych mohla, asi bych se na hovory z jednotlivých zápasů snad chodila připojovat jen z toho důvodu, abych si mohla poslechnout, co se tam děje a jak probíhají. Ať žijí různé druhy osobností…
10) Čůrpauza
Věčné záchodové téma. Chodíte čůrat naráz? Nebo před zápasem? Nebo to stíháte v průběhu i na střídačce? Dlouhé zápasy zkrátka nejsou raritou, famfrpleny se na pultech ještě, díky Merline, neobjevily. Já vždycky ráda říkám, že co není, může být, ale rozhodně by nebylo od věci tento ožahavý problém vyřešit. Mnoho z nás v průběhu zápasu bolí břicho, neboť odskočit si by znamenalo vynechat průlet, rvačku o camrál nebo třeba odpal potlouku. Vydržet to je tak zkrátka jediným pro zápas ideálním řešením. Naše tělo ale volá o pomoc a často to jediné – vem ďas nepovedenou střelu na obruče – co si pamatujume, je, jak moc už jsme dávali nohy křížem. Že by se do budoucna vyhlašovaly time-outy? Je to rozhodně téma k diskuzi.
ZE SVĚTA NOVINÁŘE
11) Seconds, minutes, hours, days, weeks, months, years, decades…
S nadšením se nahlásíte, že sepíšete report ze zápasu. Reporty ze zápasů jsou z mého pohledu opravdu skvělým typem článků. Máte konkrétní data, čísla a konkrétní skutečnosti, které zpracováváte. Zároveň pokud se pohybujete ve famfrpálovém světě, dost pravděpodobně vás vše bude bavit zpracovávat. Někteří údajně mají dokonce dopředu připravené nějaké tabulky – jiní jsou rádi, že na ten zápas vůbec dojdou a čekají, co vyplyne ze situace. Ať už jste typ A nebo typ B, toto trauma si nevybírá. První minuty zápasu jsou napínavé. Góly, potlouky, jídlo, padající hráči, střídá se to jak na běžícím pásu. Pak naskočí chytači a pořád s úžasem sledujete, kdo to tedy chytne, možná máte i nějakého svého favorita.
Jenomže zápas ne a ne skončit. Postupně už to začne být bytostná nuda. Odrážeči mají předvídatelnou taktiku, každý další průlet vás nechá ledově chladnou a každý další gól místo slavení zamačkáváte slzu a jediné, co vidíte, jsou další a další události ke zpracování. Osobně za tento milník považuji hodinu, pak už soustředěnost klouže někam úplně jinam – kor když je zápas třeba o termínové neděli. To už je potom čiré zoufalství, bolest, nadšení je to tam, pokud jste někomu fandili, tak teď možná fandíte tak sám sobě, abyste to zvládl bez nějaké větší úhony a zařeknete se, že už nikdy žádný report psát nebudete… No… známe své lidi. Nechci vám kazit iluze, ale dost pravděpodobně budete.
12) „Ahoj, tak jak si na tom s reportem?“ „S jakým?“
Tak myslím si, že titulek vypovídá sám o sobě. Paradoxně musím zaklepat, že zapomenutí redaktora na report není všední. Ba naopak je to spíš něco výjimečného. Musím vyzdvihnout, že famfrpáloví redaktoři jsou opravdu vzorní, zodpovědní a spolehliví jedinci, ale chyby se stávají i těm nejspolehlivějším z nás. V životě každého se totiž odehrává tolik věcí, že je zapomenutí na report pochopitelné, ovšem tuze, tuze nepříjemné. Výčitky se vkrádají, redaktor se bojí reakce týmů, šéfredaktora… Je to prostě opravdu hodně nemilá situace a pro psychiku velká rána. Člověk se ptá sám sebe, jak se mu to mohlo přihodit, jak to teď celé uchopí, musí prokázat velkou dávku odvahy a mnoha dalších ctností a charakteru povahy, aby se celé věci postavil čelem a nesl si následky. Navíc i pro šéfredaktora je to samozřejmě nepříjemné, neboť on zodpovídá za celé vydání a všechny své redaktory.
A ráda bych tímto bodem vlastně tak nějak všechny podpořila, protože chyby se dějí, chyby tu navždy budou s námi a pokud vám je někdo pořád cpe pod nos, vypovídá to něco o něm, ne o vás. Mnohem větší smysl má naučit se s chybami efektivně pracovat a poučit se z nich. Inspirovat se můžete třeba slečnou Enolou Gatito.
Vidíte, že těch situací, které jsou zapamatovatelné až do morku kostí, je opravdu nemálo. V dalších týdnech se samozřejmě můžete těšit i na (prozatím) poslední třetí díl této série. Mezitím se mějte na pozoru a pohodlně se připravujte na novou sezónu. A traumatům se pokud možno vyhýbejte.
Pro Denní věštec
Amanda Wright