Co se stalo se školními sovami? Zabloudily? Srazil je orkán? To jsou teď otázky, které víří v hlavách nováčků i těch starších. Nedalo mi to, abych se nevydala přijít této záhadě na kloub. A odpověď je vskutku překvapivá …
Nekro the Gravedigger, zástupce to ředitele Bradavické školy čar a kouzel, se ten osudný den tvářil stejně jako jindy – nepřístupně. Rázným zeleným hlasem udělovat skřítkům příkazy, kam mají poslat jaký dopis, jaké sově jej dát atd. Když bylo vše hotovo, zavelel pan zástupce mocným hlasem: „Leťte!“ Na základě této informace jsem ihned vešla do útrob návštěvní místnosti oznámit nedočkavým nováčkům, že dopisy byly právě odeslány. Zvláštně se po sobě podívali, někteří s ulehčením, někteří ještě více napjatí. Co ale bylo hlavní, za několik málo hodin se z dopisu měli dozvědět, zda byli přijati či nikoliv a dostavit se na nádraží King´s Cross, kde na ně již čekal Bradavický Expres. Jenže se tak nestalo. Bradavický Expres vyjel poloprázdný, většina budoucích studentů se k hradu dostala vlastní dopravou a přesně ve dvanáct hodin Bradavického času sborově zaklepali na bránu. Já v té době netušila nic zlého, a tak když jsem je jen tak zběžně počítala, udivily mě a) jejich zamračené výrazy b) jejich malý počet. Proto jsem ihned vyrazila za Nekrem a Leti, kteří od půlnoci nebyli k nalezení.
Po dlouhých deseti minutách jsem je našla v jednací síni školní rady. Pozdravem mi byly jejich unavené pohledy a tvrdošíjné Hůů z druhé strany stolu. Ano, vážení. Na druhé strany stolu seděly sovy.
„To jsou odboráři, Ansí. Sovy neodletěly.“ Zaskočilo mě, že sovy také mají něco jako odbory. V životě by mě taková věc nenapadla. A jak jsem tak sledovala, Nekra a Leti také ne.
„My trváme na tom,“ ozvalo se rozčepýřeně. „abyste nám zvýšili platy a dali pořádnou stravu. Ty vaše červíky už nechceme.“
„A ty studenty si také přestěhujte blíž! Víte, co to je letět kolem světa v takovémhle vichru?“
„A chceme větší sovinec. Vždyť v tom vašem kumbálu se nedá existovat!“
“Jako vaši zaměstnanci máme podle zákoníku práce nárok také na stravenky, dovolenou a osmihodinovou pracovní dobu!“
Nekro a Leti se po sobě unaveně podívali.
„Nemá to konca kraja. Stále opakujú to isté. Dokonca už zorganizovali aj demonštráciu.“
„Nekro, ale ty dopisy musí odejít.“
„Já vím. Problém je v tom, že zkrátka tak rychle jejich podmínkám nevyhovíme.“
„Tak se koukejte snažit. Nebo půjdeme jinam. Hůů.“ To už sovy přešly k vyhrožování.
Bylo mi jasné, že sovy ze svých požadavků nesleví, a že Nekro a Leti už mají dost. Proto jsem se zhluboka nadechla a otočila se k sovám.
„Všem vašim požadavkům vyhovět momentálně nemůžeme, ale pojďme se domluvit na tom, že vám přilepšíme na stravě i platu. Studenty tak narychlo asi těžko přestěhujeme někam blíž. A rozšíření sovince musíme probrat s panem ředitelem. Ale od vás by teď bylo hezké, kdybyste sebraly dopisy a letěly za nováčky. Jistě vás už nedočkavě vyhlíží. A kdybyste nepřiletěly vůbec, co by si pak nováčci o soví poště pomysleli? A pokud vím, zákoník práce platí pro všechny naše zaměstnance stejně, tudíž vaši poslední poznámku tak zcela nechápu.“
Sovy se mezi sebou chvíli hlasitě radily a mávaly přitom křídly.
„Dobře,“ řekly nakonec.
Na tvářích Nekra, Leti, i té mojí se objevila značná úleva.
Tak tedy skončilo jednání s odborovými předáky sov. Ještě dlouho po té jsme psali nové přijímací dopisy s omluvou, a tak sovy odletěly až včera pozdě večer.
Doufejme, že všichni nováčci už svou sovu dostali, a že co nejdříve přijedou (pokud tak už neučinili) k nám do Bradavic.