S číslem 9 Yenyfer Earth, studentka Nebelvíru
Amélie stála ve spodním prádle před zrcadlem, obličejem od něj asi na pět centimetrů. Kontrolovala, jestli nemá něco v zubech. Po nějaké době se odtáhla a zkoumala se celá.
„No, trošku jsem přibrala…“ založila si ruce v bok a přesunula své tělo do pozice manekýny.
„Ale není to zas tak vidět. Třeba když si stoupnu takhle. Nebo takhle?“ Otáčela se a prohlížela snad z každého úhlu. Když ji to přestalo bavit, rozhodla se obléknout.
„Mohla bych si pro dnešek vzít podvazky. Brouček je má rád.“ Usmála se. Natáhla na sebe rudé podvazky a přiléhavé šaty stejné barvy. Ještě jednou se zkontrolovala v zrcadle a zamířila ke dveřím. Znala školu velice dobře. Díky tomu se za moment objevila u dveří do kabinetu, na nichž stálo: prof. Severus Snape. Ani nezaklepala a vpadla dovnitř.
„Severe, ty můj sladkej čumáčku!“ rozkřikla se, jakmile za ní zapadly dveře. Zavřela oči a roztáhla ruce v očekávání objetí.
„Ne ne. Shrek je bůh!“ ozval se tichý, ale hádavý hlásek.
„Do roka a do dne …“ bylo poslední co Amélie slyšela, pak bylo najednou hrozivé ticho. Otevřela oči. V kabinetu stál Snape a zrovna něco vyčítal drobounké dívčině s delšími, vlnitými měděnými vlasy. Zarazila se. Zahlédla čumáčkův výraz a pochopila rychleji, než mladá dívka. Otočila se. Ale ve snaze rychle otevřít a zmizet minula rukou kliku a narazila do dveří. Uhodila se do nosu, oslepila ji bolest. Šátrala po klice jako splašená. Třikrát minula. Dívčina, zřejmě na koberečku, nemohla skrýt pobavený úsměv. Amélie konečně našla kliku a vyběhla z kabinetu. S rychlostí zamířila zpátky k sobě.
Nemusela čekat dlouho. V jejích dveřích se objevil Snape. Tvářil se trochu naštvaně, ale když zachytil její utrápený výraz, jako by roztál.
„Nestalo se ti něco, miláčku?“
„Papír!!! Potřebuju papír. Teče mi krev z nosu!“ skoro křičela a zakrývala si ústa rukou. „Jako by si nemohl mít kliku na normálním místě!“ pokračovala. Snape se zatvářil ještě provinileji, vytáhl kapesník a podal jí ho.
„Ale zlatíčko, ta klika je jako každá jiná.“ řekl soucitně. Když viděl, že to moc nepomáhá, políbil ji na poraněný nos.
„Aaaauuu!“
„Je, promiň, ukaž pofoukám ti to.“
„A vyčistil jsi si zuby?“ zkoumavě si ho prohlédla.
„Ale broučku, ukaž. Možná by to chtělo opláchnout,“ zkoumal Snape z blízka pohmožděný nos.
„Spíš ne. Jak to vypadá?“ po očku mrkala k zrcadlu.
„Tak co? Mýt či nemýt?“ zatvářil se na ni jako před tím na začátku v kabinetě. Ale pak zase rychle změknul. „No, mohli bychom se vykoupat spolu,“ navrhl nesměle.
„To nepůjde,“ vrtěla rozhodne hlavou.
„Proč?“ zatvářil se zklamaně.
„Nechávám ji předělat. Nově vymalovat.“ konečně se na její tváři objevil úsměv.
„A jakou barvou?“ řekl už veseleji, protože evidentně zažehnal její špatnou náladu.
„To jsem se s tebou chtěla poradit. Růžovou nebo modrou?“ Chvíli se na ni díval a pak se rozzářil.
„No růžovou, ty moje beruško.“ Lehce ji při tom objal kolem pasu. Miloval tuhle rudou barvu. Hlavně ty podvazky, které pod sukní tušil. Přitulila se k němu.
„Budou to dělat nějací lidé odsud z města,“ prozradila.
„Opravdu? Co jste to za firmu?! Jsi si jimi jistá? Viš, nerad bych, aby se o mě říkalo, že mám růžovou koupelnu. Snad chápeš, kroketko,“ vypadal trochu ustaraně.
„Ale no tak, Severáčku, tomu by přece nikdo nevěřil,“ usmála se na něj a vášnivé ho políbila. On konečně ověřil skutečnou totožnost podvazku pod sukní a strhnul ji na růžovou postel s nebesy, vedle které stáli.
„Aaaaaaaaaaaauuuuuu!!!!“
„Promiň, miláčku,“ to byla však poslední slova, která se ozvala. Snape zkušeným pohybem stáhnul Amélii šaty, které si tak dlouho upravovala před zrcadlem. Ona takové štěstí neměla. Stáhnout Snapeovi hábit není vůbec snadná práce. Pak ještě ty růžové podvlíkačky. Byly strašné. Vůbec se ji nelíbily, ale když Severus měl tak rád růžovou… Napadlo ji, že kdyby zrovna v tuhle chvíli ‚náhodou‘ vypadly z okna, ani by si toho nevšiml. Zatočila s nimi nad hlavou a hodila je směrem k oknu. Ke svému znechucení zjistila, ze uvízly za jednu nohavici v okně. Luskla prsty a pomocí levitace je nechala úplně vyletět ven. Konečně objevila trenýrky se srdíčky, které mu dala k vánocům. Když se vynadívala dost, rozhodla se je sundat. Snape na nic nečekal a ujal se odevzdaně pozice dole. Měl rád, když se na ni mohl dívat. Za chvíli se ozvaly tlumené výkřiky. A to ne kvůli pohmožděnému nosu. Amélie padla na lože vedle svého rytíře s velkým mečem a tvářila se nadmíru spokojeně.
Po nějaké době společného odpočinku, se k ní Snape přitulil.
„Promiň, zlatíčko, ale budu muset jít. Za chvíli začíná výuka.“
„A potom přijdeš?“ koketně zamrkala a hodila po něm nevinný, ale žádoucí výraz.
„Že se ptáš, sweety pie,“ řekl rozhodně a začal se zvedat. Zmateně se rozhlížel po pokoji.
„Miláčku, nevíš, kam se poděly moje spodky?“ Amélie se zatvářila také zmateně.
„To netuším, broučku, ale někde tady musí ležet.“ Měla tak nevinný výraz, že by ji nikdo z ničeho nepodezříval. Rozpačitě se na něj usmála.
„Tak je najdeme potom. Ted nemůžeš přijít pozdě,“ řekla konejšivě.
„Dobrá, tak já tedy jdu,“ naklonil se k ní a políbil ji. Vyrazil ke dveřím, ale u nich se na Amélii ještě otočil.
„Nejsem rozcuchanej?“ Na tváři měl trochu ustaraný vyraz. Jestli se týkal podvlíkaček nebo účesu, Amélie nevěděla.
„Jen trochu, miláčku,“ mile se usmála.
„Tak dobře. Zatím ahoj, pusinko.“
Vzal za kliku a zmizel za dveřmi.
