Slečna Elerin Portmenová obohatila třetí kolo sedmiboje, ve kterém měli soutěžící napsat záznam z famfrpálového utkání, tímto příspěvkem:
Můj milý deníčku,
včerejší den se dá označit jedním slovem – strašný, příšerný, tragický. No dobře, to jsou tři slova, ale naprosto průkazná. Jen považ, včera jsme se v důležitém utkání famfrpálového utkání střetli s těmi nafoukanci ze Zelených střel. A ještě k tomu šlo o rozhodující zápas o mistra ligy.
Děs nadešel už v šatně. Zjistil jsem, že se mi ztratil můj talisman pro štěstí !! Já prostě bez mého šťastného jezevčího ucha hrát nemůžu ! Ale vysvětlit to těm omezencům v řadách rozhodčí, tak to opravdu nešlo. Dívali se na mě, jak na nějaké největší individuum, když jsem se je snažil přesvědčit, že zápas musí být nutně odložen na další den…a viděl jsem je, jak se snaží si nenápadně klepat na čelo – ignoranti.
Už se začátečním písknutím rozhodčího jsem tušil katastrofu. Země, od které jsem se odrážel do vzduchu, byla díky dešti, co se tak provokativně snášel celý večer, ale totálně rozbahněná. Tudíž, když s písknutím všichni vzlétli, já jsem, k naprostému pobavení tý chátry zelený, zůstal zabořenej v bahně – opravdu skvělý.
Po té, co jsem našel i druhou botu, jsem se mohl konečně připojit k Dušanovi ( Dušan Rychlonohý je odražeč našeho týmu, jestli jsem ti o něm ještě neříkal).
Hned ze začátku jsem měl možnosti vylít se vztek na našich milovaných soupeřích. Potlouk mi letěl přímo na pálku. Napřáhl jsem se a už jsem v duchu viděl, jak potlouk naráží do hlavy Zelímu (to je všem známá přezdívka kapitána Zelených střel – nikdy jsem nezjistil, proč se mu tak říká a upřímně, ani to nemám v plánu zjišťovat). Kosti v jeho vygumovaný hlavě krásně křupají, pomalu se kácí z koštěte a letí, teda spíš padá a padá a s velkou ránou dopadá na jediný tvrdý místo na rozbahněný zemi.
Jenže, nepřítomnost jezevčího ucha se někde projevit musela. Takže, napřáhl jsem se a samozřejmě zlomek vteřiny před tím, než má pálka narazila na potlouk do mě plnou silou narazil chytač Střel. Prý se mu zdálo, že mám zlatonku přímo nad ramenem…zmetek ukecanej.
No, díky tomuto zásahu potlouk jaksi nesměřoval tam, kam původně měl, ale místo toho narazil do temena Dušanovi hlavy. Takže sice kosti křupaly, tělo padalo, ale k naší velké smůle to bylo tělo našeho hráče. Dušan se už do konce zápasu na hřišti neukázal (po zápase jsme ho šli navštívit k Mungovi – snažil se simulovat, že nás nepoznává).
V půlce zápasu byl stav poměrně vyrovnaný, k mému překvapení, a to 50:60 pro Sobí ocasy – teda pro nás =)
Jo, málem bych zapomněl popsat, jak si naše mužstvo dokázalo dát vlastní gól.
Vše probíhalo ze začátku normálně, teda asi tak, jak by klasický gól měl vypadat. Siréna s camrálem letěla na branku zeleňáků. Ladně se vyhnula Zelímu, který jí vpadl do cesty (skopla ho z koštěte), následovala přihrávka Samsonovi, ten ho vrátil Siréně – po chvíli jsem přestal stíhat sledovat přihrávky. Náš tým zaútočil Zabijáckou smrští. Vše tedy probíhalo podle plánu do té doby, než se z jakéhosi nepochopitelného důvodu Siréna najednou otočila a i s camrálem se řítila přes celé hřiště na NAŠÍ branku. Brankář jen s otevřenou pusou zíral, jak camrál prosvištěl krajní obručí.
Nechci dělat ukvapené závěry, ale myslím, že jsem viděl, jak se brankář Střel snažil nenápadně schovat hůlku.
Ale abych to trápení neprodlužoval. Zlatonku k naší smůle chytil soupeř. Ale výsledek nebyl tak špatný – jenom 230:70 – skoro jsme to dali…
Můj nejmilejší deníčku,
dokázali jsme to ! Porazili jsme ty neporazitelné Sobí ocasy =)) A musím konstatovat, že to nedalo ani takovou práci.
Sobi byli ale totálně mimo. Jejich odražeč měl problém se vůbec dostat do vzduchu – nevím, proč na to koště leze, když na něm neumí. Byl to ale nezapomenutelný pohled, myslela jsem, že z toho koštěte spadnu smíchy. Vidět ho, jak se plácá v blátě, jako ryba na suchu…vřele doporučuji.
A to nepočítám, jak si vyřadili vlastního hráče… =D
Jinak zápas probíhal samozřejmě celou dobu příznivě pro nás. Ocasy se jen marně snažily s námi držet krok – pravda, v jednu chvilku dokonce i vedly, ale chtěli jsme to jenom udělat o trochu napínavější.
Nesmím opomenout ti popsat nejlepší chvilky ze zápasu.
Tak jednoznačně sem patří můj jeden gól (to víš, když mě nikdo nepochválí, tak to musím udělat sama). Byl to nádherný gól. Letěla jsem sama na branku soupeře – přede mnou byl jenom ten jejich hromotlucký střelec Samson a brankář (já to říkám celou dobu, Samson má mozek přesně v opozici k tělu – tělo velký, mozek žádný). Naznačila jsem totiž pohyb doprava a on tam hned letěl. Nevím, jestli si vůbec všiml, že jsem letěla na tu druhou stranu…
V každým případě byl přede mnou už jen brankář a tři krásné, velké obruče. Nadhodila jsem camrál na pravou stranu vysoko do výšky – brankář se uchýlil k prostřední tyči a vyčkával.
Camrál mezitím dosáhl bodu zlomu a začal se snášet nazpátek dolů, lehce vpravo ode mě. Vyletěla jsem mu naproti. Camrál se pomalu blížil na mou nohu. Když byl v úrovni kolena, napřáhla jsem se ke kopu na levou tyč. Brankář neměl jinou možnost, než se k ní vrhnout. Kop jsem však na poslední chvíli zastavila a nártem nohy camrál jenom lehce nadzvedla na úroveň koštěte. Rychlou otočkou na levou stranu jsem ho pak uklidila koncem koštěte do pravé tyče. Brankář neměl šanci. No, neříkal jsem to? Krásný gól.
Pak už tu byly jenom takový ty menší okamžiky. Třeba uhranutí soupeřovy střelkyně, nebo chycení zlatonky naším chytačem…no, prostě nic podstatného.
Jen teda ještě jedna věc – jsme mistři !! A oni se můžou jít klouzat.
Můj deníku,
vůbec nevím, proč jsem se stal rozhodčím a do teď toho lituji. Včerejší večer jenom podtrhl moje trestuhodné rozhodnutí ohledně špatně vybrané kariéry – musel jsem se zúčastnit rozhodujícího utkání o mistra ligy. Taková nuda…
Asi budeš chtít vědět, jak probíhal zápas, že? No, já nevím, vůbec mě to nezajímalo. Nemám rád famfrpál, nesnáším létání a naprosto neuvěřitelně nemůžu vystát výšky.
Celou dobu zápasu jsem se modlil, aby jeden z těch neschopných chytačů, konečně tu malou zlatou mrchu chytil. Ale to oni samozřejmě ne. Oni se tam museli tři hodny honit po hřišti !
Dokonce jsem si všiml, jak jeden brankář uřkl střelkyni druhého týmu, ale přece se kvůli takový malichernosti nebudu namáhat a dávat si píšťalku do pusy, to po mně prostě nikdo chtít nemůže.
Zapás probíhal zhruba takhle – nuda, nuda, relativně pěkný gól, nuda, náznak naděje pro mě…hmm…nuda, nuda, docela vtipné zneškodnění vlastního hráče, nuda a tak podobně.
Jediná věc, která mě trošku pobavila, byla bitka mezi odražeči. Nevím, jak se to seběhlo, ale najednou sejmul pálkou (myslím, že to byl ten z těch Střel) soupeře. Za chvilku se tam mlátili hlava nehlava .
Jenom popcorn mi chyběl k dokonalosti. K mému neštěstí jsem si po nějaký době uvědomil, že jsem vlastně ten rozhodčí a musel jsem to chtě nechtě (upřímně, velmi nechtě) písknout. Mám já to ale těžký život…
Naštěstí se po těch třech hodinách nade mnou chytač Střel smiloval a odhodlal se konečně chytit zlatonku. Nutno říct, že jsem ještě nikdy nikoho tak nepovzbuzoval. Kdybych měl po ruce zelené vlaječky, mával bych s nimi nadšeně jako malé dítě, které právě dostalo zmrzlinu.
Ve chvíli, kdy zvedl zlatonku nad hlavu, udělal jsem ze samé radosti dokonce ve vzduchu přemet.
Jinak jsem byl ale naprosto nestranný rozhodčí.