… očima slečny Pauliny Sentis Parker, aneb čtvrté kolo sedmiboje.
V únoru bylo období karnevalů a masopustů. I na naší škole se jeden karneval uskutečnil.
27.února v odpoledních hodinách, se po celém hradě rozjelo karnevalové veselí. Všude se hrály hry a studenti i profesoři se báječně bavili. Všichni se oblékli do svých vlastnoručně vyrobených masek, jedli, pili a až do noci tancovali. Na takové velkolepé události jsem nemohla chybět ani já. Hned ráno jsem se vystrojila do svých smaragdově zelených šatů, nasadila si škrabošku a počala jsem bloumat po hradě. Všude se míhali samé nádherné pestrobarevné kostýmy, hradem si linula překrásná hudba a všude vonělo jídlo a různé pochutiny.
Celý den v tom nekonečném reji her, hudby, tance a povídání uběhl jako voda. Po půlnoci jsem se unavená vydala do kolejní místnosti. Prošla jsem celý hrad až na pár duchů jsem nepotkala ani živáčka. Buď se všichni ještě bavili ve Velké síni nebo šli spát dříve než já. Pomalu jsem se dostala až ke známým schodům do sklepení, kde mě ovanul příjemný studený vánek. (Mám ráda naše sklepení, cítím se v něm tak nějak svěže a v bezpečí). Sešla jsem schody a neomylně se vydala směrem k naší kolejní místnosti. Znala jsem tu spleť podzemních chodeb jako své boty, ani jednou jsem nezaváhala a téměř automaticky zatáčela v tom bludišti chodeb. Když mě dělilo od teplého krbu jen pár zatáček, zahlédla jsem něco v jedné temné chodbě. Pomalu jsem se přiblížila, nebála jsem se. Říkala jsem si, že se tu asi potuluje Ferdinand, ale kdeže. Sotva na to stvoření dosvítil kužel světla z mé hůlky, otočilo se to a já před sebou spatřila ohromnou hlavu lva. Zapíchli se do mě velké tmavě hnědé oči a já jen přemýšlela jak se odtud co nejrychleji vypařit. Lvu kvůli lehkému průvanu z chodby povlávala hříva a on díky tomu vypadal příšerně divoce. Hlavou se mi honili hrůzné myšlenky, ale než jsem během té vteřiny koukání z očí do očí stačila jakkoli zareagovat, uvědomila jsem si, že ten zlý lev na mě vyděšeně křičí. Pak se otočil a pádil ode mne pryč chodbou, kterou přišel, směrem do spletitého labyrintu podzemí. Musela jsem se začít smát, ten lev nebyl lev, ale jen nějaký vyděšený nebelvírský „prvňák“. Jen co se otočil a utíkal pryč, všimla jsem si sportovních tenisek a červeného společenského hábitu. Chudák ze mě musel být vyděšený víc než já z něho.
Rozesmátá jsem došla do své ložnice…s pobaveným výrazem na tváři jsem usnula a ten vyděšený nebelvír, pokud ještě nezemřel, ve sklepení bloudí do dnes.