Sedm statečných

Pátý soutěžní úkol v sedmiboji a jeho vypracování od slečny Silvie Honorové.

1.
„To se nedá vydržet!“ úpěl pan ředitel Elénére. „Ještě chvilku a asi se z toho zblázním.“
„Nějaké řešení přeci musí existovat,“ reagoval pan profesor Nekro. „Pošleme na něj třeba baziliška.“ Pomyslel si pro sebe.
„Ale jaké? Už dva týdny se o to snažíme, ale zdá se, že naprosto bezvýsledně.“ prohlásil pan ředitel sklesle.
Pan profesor Nekro pokýval hlavou a raději vyklidil pole. Pan ředitel byl tak zamyšlený, že si jeho odchodu ani nevšiml. Jeho hlavou táhly vzpomínky na to, jak to všechno vlastně začalo.
……
„Pane řediteli, zde vám představuji nového učitele hudbovědy, Krasohlasa Pěvavého. Říkal jste, že ho mám hned po příjezdu přivézt za vámi.“ pronesl inspektor výuky pan profesor Vrizas.
„V pořádku, děkuji Sandriku.“ Usmál se ředitel a pokynul novému profesorovi aby se posadil. Pan profesor Vrizas se otočil a nechal je o samotě. „Milý profesore, doufám, že se vám bude u nás líbit. Školní rok je už v plném proudu. Proto očekáváme, že začnete s výukou hned zítra. Dnes se můžete vybalit, porozhlédnout se po okolí a seznámit s chodem školy. Při rozkoukávání vám všichni jistě rádi pomohou. Máte nějaké dotazy?“
„Nemám, děkuji. Myslím, že se mi u vás bude líbit.“

Ředitel sebou trhl, protože ho nesmírně překvapila odpověď profesora. Překvapivý nebyl obsah, nýbrž forma, jakou to učinil. Svou odpověď totiž zazpíval. Poté si však pomyslel pouze cosi o zvláštnosti umělců a opět s milým úsměvem Krasohlasa propustil.

Nemělo to však trvat dlouho, kdy se nejen ředitel, ale i ostatní na hradě měli přesvědčit o tom, že se nejedná o neškodnou libůstku hudebního génia.

V dalších dnech začal Krasohlas vyučovat velmi intenzivně. Ovšem slyšet, a to doslova, o něm bylo nejen ve výuce. Celé dny se ozýval jeho zpěv. Měl tak silný hlas, že se třásla okna v několika místnostech od jeho současného místa pobytu. Nejhorší to ovšem bylo, když se sprchoval. V profesorských koupelnách v tu chvíli burácel jeho hlas tak mohutně, že by se to dalo srovnat s řevem deseti obrů, kteří se rozhodli školu napadnout. V tu chvíli se dokonce vysypávala zrcadla a okenní tabulky.

Pan ředitel si po pár dnech Krasohlasa pozval k sobě. Snažil se mu vysvětlit, že nemůže tolik namáhat své hlasivky a děsit tak studenty a profesory. Krasohlas se v tu chvíli ovšem nesmírně urazil. A teprve v tu chvíli začalo na hradě to pravé utrpení. Do té doby byla jeho hudba veselá a bodrá. Ale od tohoto okamžiku začal zpívat nesmírně žalostně. Mělo to snad jediný pozitivní vliv na obyvatelstvo hradu. Všichni se naučili, že mollová hudba dokáže být mnohem agresivnější, pokud ji tento profesor zpívá, než durová.

Již týden po přijmutí profesora Pěvavého se pan ředitel rozhodl, že tomu musí učinit přítrž. Rozhodl se, že i když bylo velmi těžké najít nového profesora, tak se s novým profesorem hudby škola bude muset rozloučit. Jeho patologická láska k hudbě stála hrad již několik desítek okenních tabulek, dvanáct zrcadel a dokonce jedno umyvadlo, které bylo trochu hůře upevněno. Ale to všechno by ještě nebylo tak hrozné, kdyby nezačali i psychicky slabší studenti vykazovat známky přetížení a stresu pokaždé, když se někde v blízkosti Krasohlav objevil. Opět tedy následovalo pozvání Krasohlasa k panu řediteli. Pan ředitel se obrnil trpělivostí, vybavil se protihlukovým kouzlem a čekal na Krasohlasův příchod. Když se ozvalo zaťukání, šel dokonce otevřít dveře.

„Pojďte dál a posaďte se,“ řekl pan ředitel.

Krasohlas, jakoby tušil, že půjde o něco nepříjemného, se pomaličku přišoural k židli a posadil se. Ředitel zavřel dveře a šel si sednout naproti němu.
„Milý Krasohlase, je mi to moc líto, ale budeme se s Vámi bohužel muset rozloučit. Upozorňoval jsem Vás na to, že Váš hlasový projev této škole nesvědčí. Nevzal jste však mou výtku na vědomí.“
„To mi nemůžete udělat,“ zazpíval Krasohlas. „To je zaujatost proti mé osobě, budu si stěžovat na Ministerstvu kouzel, že mě chcete diskriminovat.“
Ředitel v duchu obrátil oči v sloup a pomyslel si, že to bude ještě velmi těžké. A to ještě nevěděl, jak blízko je pravdě.
……

Ředitel se probral ze zamyšlení a oklepal se. Ještě si pomyslel: „Jak je možné, že na něj nepůsobí žádná kouzla. Už jsem vyzkoušel naprosto všechno. Kouzlo Silencium, kouzlo Decrescendus (určené na podstatné zeslabení hlasu), kouzlo Dismissimus (určené na odpuzení od hradu) a dokonce i kouzlo Antihradus Bradavicus ( které znemožňuje jakýkoliv pobyt na všech pozemcích hradu). Všechno marné. Vypadá to, že na něj jakákoliv kouzla nemají vliv. A co víc, dokonce se zdá, jakoby s každým dalším kouzlem se jeho hlasová dispozice zesilovala.“
……

2.

V umývárně Ufňukané Uršuly se mezitím sešli primusové a prefekti všech kolejí. Chyběli pouze Eileen Lenová a Ráďa Romanov, protože se léčili na ošetřovně z depresí, jejichž příčinou byl právě Krasohlasův zpěv. Jelikož všichni viděli, že vedení školy je v případu Krasohlas naprosto bezmocné, rozhodli se, že i oni se pokusí zjednat nápravu. Ewelínka se jako první odvážně chopila slova (ostatně jako vždycky):
„Co s tím budeme dělat? Já jsem slyšela, jak Krasohlas nadával svému domácímu skřítkovi. Zdálo se mi, že se k němu moc dobře nechová. Možná bysme k němu mohli poslat pár hradních skřítků, aby se pokusili od něj něco dozvědět.“
Ellka nesměle poznamenala: „Ale co když nebude chtít spolupracovat a řekne to Krasohlasovi?“
Kai se rozohnil. „To se přece musí dát nějak vyřešit! Já na toho Krasohlase vlítnu a dám mu co proto!“
Bibi ho uklidňovala: „Kajíku, klídek, nejseš Harry. Takový štěstí může mít z Nebelvíru jenom jeden.“
Kajík se na ni šeredně podíval, ale už neodpověděl.
Ewelinka si opět vzala slovo: „Přestaňte blbnout a koukejte konstruktivně uvažovat.“
Svíťa poznamenal: „A co kdybysme tam poslali Šmíráčka Madam Tato, muhehe?“
Ewelinka se usmála: „Ha, Svíťu jednou napadlo něco pořádnýho. Považuju to za dobrej nápad.“
Klofa a Merissa téměř jednohlasně prohlásily: „My sme taky pro.“
Otík nadšeně zaskandoval: „Jó, super nápad! Do toho! To určitě vyjde!“
Silvia pronesla: „Otíku, ještě nejásej. No, snad se něco dozvíme. Každopádně řešení to ještě není.“
Elíša a Kai jen souhlasně kývali hlavou.

3.

Za tři dny se konalo setkání v umývárně znovu. P+P se nahrnuli k zápisníčku, který jim doručil skřítek Šmíráček Madam Tato. Stálo v něm přibližně toto:

„Profesor Krasohlas Pěvavý každé ráno pije podivný lektvar nazelenalé barvy. Než ho vypije, nemůže vůbec mluvit. Vedle postele má noční stolek, ve které je jeho deník. Přečetl jsem ho a zjistil, že je jediná možnost, jak se profesora zbavit. Někdo mu musí sebrat ten lektvar, který mu propůjčuje jeho mohutný hlas, a poté mu musí být zazpíváno kouzlo Antimuzikus. Toto kouzlo ho navždy zbaví mohutnosti jeho hlasu a zruší jeho obranný štít proti jiným kouzlům, který má nyní kolem sebe vytvořený. Má to však jeden háček – musí to provést 7 kouzelníků, jejichž jména vytvoří určitou logickou strukturu. Jakou, na to jsem nepřišel.“

P+P pomalu dočetli a překvapeně se po sobě podívali. Všem do jednoho táhly hlavou neradostné myšlenky. Ani jednoho z nich nenapadalo, co spolu může mít sedm jmen společného, aby vytvořilo určitý celek.

Elku náhle napadlo: „Co kdybychom se zeptali Madam Tato? Je to odbornice na hudbu, a pokud to s hudbou nějak souvisí, není nikdo, kdo by nám mohl lépe poradit než ona.“ Ostatní si oddechli, že se naskytla jakás takás naděje. Kai a Peter se okamžitě nabídli, že pro profesorku Tatokalan doběhnou a hned ji přivedou do umývárny.

……

„Tak co potřebujete? Na co jste přišli?“, zeptala se Madam Tatokalan hned, jak vstoupila do umývárny. Ewelinka ji mlčky podala zápisník. Když Madam Tato dočetla, začli se všichni překřikovat.

„Nevíte, co to znamená?“
„Nenapadá Vás nějaké řešení?“
„Co máme dělat?“
„Ticho. Nechte mě přemýšlet.“, pronesla rázně Tatokalan.

Všichni jako na povel ztichli. Její autorita zapůsobila.
Po chvíli si ťukla do čela a říká: „Tak mě napadlo, že stupnice má 7 tónů. A počet kouzelníků, kteří mohou zachránit náš hrad, je také 7. Možná jejich jména mají začínat stejně, jako jsou tóny stupnice.“
Všichni se na ni zaraženě podívali a chvíli jim trvalo, než pochopili, o čem to vlastně mluví. Madam Tatokalan to naštěstí nevzala na vědomí, a tak ji ani nepobouřilo, jak málo si studenti z jejích hodin odnesli.
Péťa se odvážil zeptat: „A jakže se ti kouzelníci mají jmenovat?“
Madam Tato se zamračila a mentorským tónem vysvětlovala: „Jejich jména musí začínat na C, D, E, F, G, A a H. Stejně, jako jsou základní tóny v hudbě. Chápete to?“

Všichni horlivě přikyvovali. Vysvětleno to bylo dostatečně srozumitelně.

„No jo, ale kde ty kouzelníky seženeme?“ zeptala se nesměle Ellka.
„Nezapomínejte , že i vy studenti jste kouzelníci. A vás je plná škola. To by bylo, aby se nesehnalo sedm statečných studentů, kteří by byli ochotni se do toho dát a navíc by začínali na tato písmena.“ Zdůraznila madam Tato.

Ještě chvíli se radili, přemýšleli nad těmi Sedmi statečnými (tento přídomek jim již zůstal) a asi po další půlhodině se rozběhli do kolejí, aby vyhledali ty, na kterých se dohodli.

4.

Trvalo to další dva dny, než se podařilo oněch Sedm statečných dát dohromady. A jak že na závěr vypadala ona skupina? Byli v ní:
Caroline Courtney, Dominique Alexandra deCroix, Ewelina Budget, Faltus Petra Catiniová, Gilbert von Gilsa a profesorky madam Anseiola Jasmis Rawenclav a Hála Sweetsunnyová. Tím byl naplněn počet sedmi a jejich jména dávali dohromady celou stupnici C dur.

A tak, 4 týdny po příchodu profesora Krasohlase Pěvavého se konečně objevila naděje na to, že hrad bude opět uveden do svého bývalého poklidu. Akce „Sedm statečných“, jak ji pracovně nazvali P+P, mohla začít.

……

Vedení si vzala na starost madam Ansi. Rozdala hlídky v blízkosti Krasohlasova pokoje.Čekalo se na okamžik, kdy odejde z pokoje a bude do něj tak umožněn přístup. Během toho madam Hála nastudovala, jak vypadá kouzlo Antimuzikus. Trvalo jí docela dlouho, než o něm našla zmínku, až v knize dávno zapomenutých kouzel konečně měla štěstí. Stálo zde:

„Kouzlo Antimuzikus jesti používáno na osoby hlasově předisponované a toliko svému okolí škodící, že jest toť již neúnosné. Toto kouzlo vyžaduje secvičení sboru sedmihlasého, kterýžto stupnici celou zpívati naučí se a přitom otáčeti každý jeden člen tohoto sboru se budeť. Stupnici tuto zazpívati nutno jest 7x za sebou a při každémť tónu otočiti se kolem dokola jest vyžadováno. Pokud cokoliv vynecháno či přidáno budiž, je možno, že kouzlo toto zcela neúčinné v tom okamžiku a již i navždy se státi může. Toto kouzlo pusobiti jedině tehdy může, pokud osoba míněná ve stejném prostoru se právě zdržovati bude.“

A tak začali trénovat stupnici. Trvalo to několik hodin, než se jim podařilo pod odborným dohledem madam Tato stupnici perfektně natrénovat. Každý ze sedmice si vzal na starosti jeden tón. Vždy ten, který se shodoval svým názvem s počátečním písmenem jejich jména. Jelikož byl právě víkend a profesor Krasohlas vůbec o víkendu nevycházel z pokoje, měli na to dostatek času.

5.

V pondělí po vyučování začalo Sedm statečných opět hlídkovat a vyčkávat. V 10 hodin večer se šel profesor Krasohlas konečně koupat a opustil svůj pokoj. Všech Sedm statečných se potichu vkradlo do jeho pokoje a madam Hála vzala z nočního stolku lahvičku s odpornou zelenou tekutinou. A nyní nezbylo nic jiného, než vyčkávat. Karolínka vykukovala zpoza mírně pootevřených dveří a hlídala, jestli už profey
sor jde. Po chvíli šeptla: „Už.“

Všichni se seřadili vedle sebe podle hudební abecedy a v okamžiku, kdy se otevřeli dveře pokoje, zazněla školou nádherná čistá stupnice C dur. Profesor Krasohlas vyděšeně zaúpěl a po doznění posledního tónu se sesypal na podlahu. Celý hrad se silně zatřásl a přibylo tak několik dalších desítek popraskaných okenních tabulek a další dvě roztříštěná zrcadla. Našich Sedm statečných se ovšem nebojácně pustilo znovu do zpěvu. Podruhé zazněla stupnice C dur. To už se třásl nejen hrad, ale i jeho okolí. Při třetím opakování stupnice začal venku foukat vítr a ze zakázaného lesa se začalo ozývat podivné a strašidelné úpění a vití. A pak už šlo všechno ráz na ráz. V pokoji profesora Krasohlasa nezůstal kámen na kameni, ale Sedm statečných kouzelníků pomalu dokončovalo svůj úkol. Při sedmém opakování stupnice už nebylo jejich zpěv slyšet. Pak však stupnice skončila a najednou jako když utne. Všechno kolem se uklidnilo, v lese bylo opět klidno. A nejen to. Věci se vrátily na své původní místo, okenní tabulky vypadaly, jako by vždy byly pořádku, zrcadla opět odrážela vše, co se kolem nich dělo.

A tak skončilo jedno sice krátké, ale zato poměrně náročné období našeho hradu. Našich Sedm statečných bylo odměněno neplánovaným výletem do Prasinek s neomezenou konzumací máslového ležáku na útratu školy. A co se stalo s Krasohlasem? Bohužel, ten se z toho již nikdy nevzpamatoval. Najdete ho u sv. Munga, pokud byste ho chtěli vidět.

A jak to dopadlo s výukou hudbovědy? Pan ředitel se rozhodl, že z ní udělá předmět nepovinný. A jak správně předpokládal, tak po uplynulých zážitcích se přihlásilo jen velmi malé množství studentů, takže se otevřela jenom jedna třída. A na tu stačila madam Tatokalan. A v budoucnu se jistě najde vhodný učitel.