aneb slečna Stellar from Rivendell a páté kolo sedmiboje
Uběhlo už pár let od té doby, co se tento příběh odehrál, ale za ten čas se z něho stala legenda. Ale to bych příliš předbíhal, musím začít od začátku.
Jenda byl celkem slušný kluk, i když s prospěchem na tom nebyl nejlépe. Jeho kamarádi mu říkali Šmudla a celkem trefně, protože nejméně jednou denně se, buď polil dýňovou šťávou nebo si pokaňkal pergamen inkoustem. Ale pokud šlo o nějaké dobrodružství, to býval mezi prvními a důsledky svých činů vždy pečlivě promýšlel až následně při plnění otravně dlouhých školních trestů.
Béda byl co se týče školních povinností jeho pravý opak. Úkoly měl vždycky perfektně vypracované, jeho pergameny byly bez poskvrnky a učebnice vypadaly stejně, jako když je na začátku školního roku pořídil v Krucáncích a kaňourech. Díky jemu se občas Jendovi podařilo uniknout trestu, protože mu jeho skopičiny Béda prostě rozmluvil.
Neoficiální hlavou společenství byl Vilibald, řečený Baldík. Jeho uhlazené způsoby a aristokratický zjev dávaly hodně tušit o jeho vznešeném původu. Naštěstí nepatřil k těm kouzelnickým spratkům, kteří opovrhují svými nečistokrevnými spolužáky. Díky svým způsobům a téměř neodolatelnému kouzlu osobnosti vytáhl z maléru nejednoho člena party.
Zvláštním případem byl Vilém. On dával ovšem přednost oslovení Wiliam, nicméně nikdo mu neřekl jinak než „Šejkspír“, zejména když to Vilém neslyšel. Nutno dodat, že byl opravdu nadaný ve formulování mluveného i psaného slova a svou přezdívku si skutečně zasloužil. Jeho velkou slabostí ale byla neobyčejná bázlivost, která přiváděla ostatní chlapce do varu, zejména když se účastnil některých jejich společných ztřeštěností.
Nesmím zapomenout na Ferdu – bez něho se nikdy neobešla žádná vylomenina, ale měl srdce na pravém místě a mouše by neublížil. Pro kamarády se mohl roztrhat a i když jeho školní výsledky za moc nestály, doháněl to svou neuvěřitelnou zručností, kterou uváděl v úžas nejen své kamarády (proto mu také někteří říkávali Mravenec), ale i celý učitelský sbor. I když…to je přece jen trochu přehnané; profesor přeměňování ho nesnášel, protože si díky němu uřízl docela slušnou ostudu. O jedné zvlášť rušné přestávce se totiž Šmudlovi povedlo šlápnout na profesorovu hůlku, která při hodině spadla pod stůl a profesor, který si toho nevšiml, ji tam zapomněl. Hůlka pod Šmudlovou váhou samozřejmě praskla a průšvih byl na spadnutí. Ovšem Ferda se svojí příslovečnou šikovností hůlku spravil tak, že by na ní nic nepoznal ani Bystrozraký, bohužel s její funkcí to už tak snadné nebylo. A tak se při další hodině přeměňování panu profesoru místo tabatěrky z pokusné krysy vyklubala dýmka, která utekla pod stůl na svých čtyřech krysích nožkách. Samozřejmě došlo k vyšetřování a všechno vyšlo najevo, takže si oba kluci odbyli školní trest. Ale Ferdovi to profesor nikdy nezapomněl a od té doby to Ferda v jeho hodinách vůbec neměl lehké. Svoje neslavné školní výsledky celkem úspěšně doháněl také bravurním létáním na koštěti, čímž si vysloužil místo kapitána kolejního famfrpálového týmu.
Zvláštním členem téhle povedené společnosti byl jeden ze školních duchů – nefalšovaný šlechtic s modrou krví (tedy…když ji ještě měl) Archibald von Hohenstein, kterému důvěrní přátelé neřekli jinak než Aršík. Jeho členství ve skupině se často stávalo nepostradatelným, například při matení nepřítele (čímž se myslí školník nebo členové profesorského sboru) nebo při využívání tajných chodeb a zkratek, v jejichž znalosti byl Aršík opravdový mistr. Jeho příslušnost ke skupině byla přísně střeženým tajemstvím. Kdyby se tato skutečnost provalila, měl by Aršík nepochybně jisté potíže s vedením školy.
Na závěr musím ještě zmínit sedmého člena tohoto neformálního společenství a tím je moje maličkost. Nevynikám v podstatě ničím neobvyklým, s učením nemám problémy a famfrpál mi nejde ani trochu, takže mám docela dost času. Tudíž často zapisuji naše příhody a vypadá to, že asi budu spisovatelem.
Příhoda, o které vám chci vyprávět, se odehrála jednoho obzvlášť sychravého podzimu. Prázdniny byly za námi, dlouhý školní rok před námi a to nás přivádělo na samé chmurné myšlenky. Abychom tyto myšlenky zaplašili, hledali jsme nějaké rozptýlení. Inspirace nečekaně přišla sama.
Jedné tmavé deštivé noci, kdy kapky nepřestávaly bubnovat do oken a vítr vytrvale svištěl svou studenou píseň, se v naší ložnici ozval hlasitý křik.
„Nechte mě! Pomóc! Běžte pryč!“ ozývalo se z lůžka u okna.
Někdo rychle rozsvítil a zpod přikrývky se vynořila rozježená Šejkspírova hlava s pobledlými tvářemi a vyvalenýma očima.
„Co se ti stalo, Vilíku?“ zeptal se Baldík svým nejlaskavějším tónem a s účastí na něho hleděl.
„Jjá… jssem… vi-viděl…“ koktal rozespale Šejkspír, „Chtěli mě unést!“ vyhrkl najednou s úplně vážným výrazem.
„A kdo?“ zeptal se Béda s tónem znepokojení v hlase. „Vždyť tu nikdo není…“
„Nejspíš se ti něco zdálo,“ uzavřel to Jenda, „jdeme spát, ne?“
Všichni souhlasně přikývli a zalezli zpátky do svých postelí. Za chvíli se ložnicí ozývalo už jen tiché pochrupování. Jen já jsem nějak nemohl zabrat a stále jsem slyšel Viléma, jak se na svém lůžku neklidně převrací.
Druhý den byla neděle a tak jsme měli volný den. Na snídani jsme šli společně a já si nemohl nevšimnout Vilémova stále bledého obličeje a jeho nezvyklé málomluvnosti. Když odešel z Velké síně, svolal jsem kluky k sobě.
„Viděli jste Šejkspíra?“ nadhodil jsem.
„Jo, je ňákej divnej,“ zamračil se Jenda a Ferda dodal:
„Asi se moc dobře nevyspal.“
Nad hlavami se nám objevil přízrak Archibalda von Hohenstein.
„Copak tu plánujete, vy kujóni?“ zabručel tiše a nápadně mrkl levým okem.
„Hele, Aršíku, nezdá se ti, že je poslední dobou Šejkspír ňákej divnej?“ zeptal se ho bez okolků Jenda.
„No… to on byl přece vždycky,“ zasmál se Archibald a znovu spiklenecky zamrkal.
<>„Ba ne, Aršíku, zdá se mi, že je teď ustrašenější, než obvykle,“ vložil se do řeči Baldík. „V noci křičel ze spaní jako by ho někdo chtěl unést!“
„Když myslíte, hoši. Pokusím se něco zjistit. Mám přece jenom jiné možnosti…“ tajemně se usmál a odvál pryč otevřenými dveřmi. Celý den jsme ho neviděli, objevil se zase až druhý den po snídani, kdy si počkal, až Vilém odejde od stolu.
„Tak jsem včera usilovně pátral, hoši,“ začal tajuplně. „Zdá se, že tu nebude všechno v pořádku.“
„Co tím myslíš?“ vykulil oči Béda.
„Byl jsem Vilémovi celý den i večer nablízku (ovšem tak, aby o mě nevěděl, přirozeně). A musím vám říci, že kolem něho je nezdravé povětří.“
„To má z těch včerejších fazolí,“ zamručel Jenda a všichni se rozesmáli.
„Ba ne, hoši, to není legrace!“ přerušil je netrpělivě Aršík. „Řekl bych, že to má co dělat s temnými silami!“
„To není možný!“
„Aršíku, to je blbost, v Bradavicích je přece bezpečno, jsme chránění před temnými silami!…nebo ne?“
„Páni, to je teda hustý!“
„Hoši, tohle je věc, kterou si nemůžeme nechat pro sebe. Musíme to oznámit některému z profesorů. Pokud mám pravdu, tak nehrozí nebezpečí jenom Vilémovi, ale nám všem!“
„I tobě?“ neodpustil si Jenda.
„Povídám nám všem!“ zabručel Archibald a vůbec se neusmíval.
„Aršíku, počkej, měli bychom mu dát šanci,“ řekl rozhodně Ferda. „Určitě se to nějak vysvětlí. Co kdyby ho vyhodili ze školy?“
„Jasně! Musíme zjistit, co za tím vězí!“ nadchl se hned Jenda.
„Počkej, počkej, Šmudlo,“ zarazil ho Baldík. „Myslíš, že můžeme riskovat jeden den mlčení?“ obrátil se s otázkou na Archibalda.
„Hm, jeden den snad nic nezkazí. Kdoví jak dlouho už…Dobrá, budu ho sledovat celou tu dobu a vy zatím dělejte, co umíte.“ Uzavřel diskuzi Aršík a odspěchal směrem k učebně lektvarů, kde měl Šejkspír zrovna hodinu. Ostatní se rozprchli do učeben, aby si ještě nevysloužili školní tresty za pozdní příchod do hodiny. Měl jsem ještě hodinu času a tak jsem bloumal po chodbách hradu a přemýšlel.
Ještě před týdnem byl Šejkspír docela normální (na své poměry ovšem). Snažil se zrovna sepsat nějakou obsáhlou epickou báseň, sedával po večerech na okenním parapetu, civěl na rostoucí měsíc a drbal se brkem ve vlasech. Vlastně to začalo minulou sobotu v noci, vzpomínám si, že mluvil ze spaní. Sice nekřičel, ale spal neklidně a pořád se v posteli vrtěl. Co se stalo v tu sobotu zvláštního? Byli jsme v Prasinkách! Co když ho tam někdo uřknul? Nebo mu někdo podstrčil nějaký jedovatý lektvar? To musíme prodiskutovat!
Ten den se mnou ve škole nic nebylo, naštěstí jsme nepsali žádnou písemku. Po vyučování jsme se sešli na nádvoří (ve společenské místnosti by nás mohl někdo slyšet) a já všem řekl svoje podezření. Když jsem domluvil, ozval se Jenda.
„Já ho vlastně v těch Prasinkách viděl! Mluvil tam s nějakou starou čarodějkou, vypadalo to, jakoby mu hádala z ruky nebo tak něco, ale co když…?“
„Páni! To by mohlo být ono!“ vyhrknul Ferda. Vtom se objevil Archibald.
„Tak co, Aršíku, zjistil jsi něco? Máme pro tebe zajímavé zprávy,“ začal Baldík, ale duch ho přerušil.
„Pánové, je mi líto, ale zdržel jsem se okamžik ve třídě a Šejkspír mi zmizel. Je pryč!“
„No nazdar, co teď?“
„Měli bychom ho najít!“
„Taky by bylo zajímavý vyslídit tu ženskou,“ přisadil si Jenda.
„Takže pánové,“ ujal se vedení Béda.„Vy tři půjdete hledat Šejkspíra,“ ukázal na Ferdu, Aršíka a na mne. „A já se Šmudlou a Baldíkem půjdeme najít a vyzpovídat tu osobu v Prasinkách. Hodně štěstí…“ dodal ještě a znělo to strašně vážně. Rozdělili jsme se do dvou skupin a pustili jsme se do pátrání. Ve třídě, kde měl Šejkspír poslední hodinu, jsme nezjistili nic. Byla prázdná a ani na jeho místě nic nezůstalo. Snažili jsme se tedy v kolejní místnosti vyptat jeho spolužáků, jestli ho někdo neviděl. A tady jsme narazili na první stopu: Hyacinta si všimla, že po hodině vyrazil z hradu přes školní pozemky směrem k Zapovězenému lesu. No to nám ještě scházelo! Moc se nám tedy nechtělo, ale obrnili jsme se statečností a vypravili se stejným směrem. Na kraji lesa jsme se zastavili a snažili se objevit nějakou stopu. Dlouho se nám nedařilo a už jsme chtěli vyrazit dál nazdařbůh, když tu Ferda objevil školní brašnu ukrytou pod hustým keřem. Byla bezpochyby Vilémova, poznal jsem jeho deník a spoustu náhradních brků.
„Podívej se do toho deníku!“ navrhl Ferda, ale mě se do toho moc nechtělo.
„Jen ho otevři, tohle je výjimečná situace,“ odpověděl Aršík na můj tázavý pohled. A tak jsem deník otevřel. Poslední zápis byl z minulé soboty, to byl den, kdy jsme navštívili Prasinky, a stálo tam:
Dnes jsem prožil zvláštní setkání. Starý letopis nelhal. Skutečně existují, ale vypadá to, že už jim mnoho času nezbývá Musím ji vidět…
A to bylo všechno. Sice jsme se ujistili, že jsme na správné stopě a že se tu děje něco divného, ale nic jsme se nedozvěděli. Nezbylo nám, než vstoupit do Zapovězeného lesa v Šejkspírových stopách…
Mezitím Béda s Baldíkem a Jendou hledali v Prasinkách podezřelou starou čarodějku. Měli docela štěstí, neprošli ještě ani celou vesnici a Jenda najednou zašeptal:
„Kluci, myslím, že by to mohla být ona,“ nenápadně kývl hlavou směrem k osobě, která se šourala přes ulici kousek před nimi. „Co teď?“
„Já to zkusím,“ řekl odhodlaně Baldík a vykročil směrem k ní. Vypadalo to, že si ho všimla a přidala do kroku. Na to, jak vypadala sešle, kráčela najednou docela rychle. Baldík ji ale ve chvilce dohnal a oslovil.
„Dobrý den, můžete na chvíli zastavit, prosím? Rád bych se vás na něco zeptal.“ Než se ale nadál, baba otevřela dveře nejbližšího domu a bleskurychle za nimi zmizela. Baldík stačil zachytit kliku dřív, než se dveře zabouchly, prudce je otevřel a vkročil do temné chodby za nimi. Jenda s Bédou ho následovali. Z chodby vedlo několik dveří, ale kluci slyšeli kroky spěchající před nimi a tak se pustili dál do nitra domu. Minuli pár zavřených dveří, ale chodba nekončila, jen se změnila: už nevypadala jako chodba v domě, ale jako tunel vyhloubený v zemi. Kluci měli srdce až v krku, ale šli dál. Chodba byla dlouhá, klikatá a temná, kluci si museli svítit hůlkami. Najednou končila hrubými dřevěnými dveřmi.
„Co teď?“ povzdychl si Béda. „Nejrozumnější by bylo se vrátit a přivolat pomoc, jenže co když nám uteče a už ji nechytíme? Co potom bude se Šejkspírem?“
Všichni si představili Viléma ovládnutého nějakým strašným kouzlem.
„Musíme jít dál!“ prohlásil rozhodně Jenda a vzal za kruh, který visel na dveřích místo kliky. Dveře se otevřely a kluci nevěřili svým očím: chodba ústila do skalnatého srázu a vedla ven do lesa. Mezi stromy prosvítala mýtina a na mýtině stála chalupa, malá a sešlá.
„Tady určitě bydlí,“ zašeptal Béda a opatrně vykročil mezi stromy. Kluci za ním. Všude byl klid a až podezřelé ticho. Kluci se pomalu blížili k barabizně, hůlky připravené v rukou a srdce jim bušila až v krku. Ten klid byl horší než kdyby se na ně vyřítilo celé stádo splašených kentaurů. Došli až ke dveřím, kde zůstali stát. Čekali všechno, ale tohle ne. Všude téměř mírumilovné ticho, ale jim to nahánělo hrůzu a děsilo je k smrti…
Mezitím jsme se Archibald, Ferda a já plížili stále temnějícím lesem s očima na stopkách a s hůlkami v rukou. Naše statečnost procházela zkouškou ohněm, ale my jsme vydrželi. Nemohli jsme v tom přece nechat kamaráda! Zvlášť teď, když jsme věděli, že se zapletl do něčeho moc podivného. Každou chvíli se v houští něco šustlo nebo někde v korunách stromů zakřičel pták a my jsme si na ty zvuky lesa pomalu zvykali a strach nás postupně opouštěl. Tedy mluvím za sebe a za Ferdu, protože myslím, že Archibald takové pocity neměl.
„Aršíku, co kdybys šel dopředu na malý průzkum?“ navrhl jsem. „Vůbec si totiž nejsem jistý, jestli jdeme tím správným směrem.“
Archibald přikývl, vznesl se trochu výš a zmizel nám mezi stromy.
„Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad,“ otočil jsem se k Ferdovi. „S ním jsem se cítil přece jen bezpečnější.“
„Neboj, ještě jsem tu já,“ snažil se Ferda, aby to znělo srdnatě. Pomalu jsme kráčeli směrem, kterým odletěl náš duší přítel, rozhlíželi jsme se pozorně kolem a napínali uši, jestli nezaslechneme něco podezřelého. Archibald se náhle před námi zjevil jako duch (to mu šlo opravdu skvěle).
„Pánové, tomu nebudete věřit!“ vypadlo z něho a dal bych na to krk, že to znělo udýchaně. „Víte, koho jsem objevil?“
„Šejkspíra!“ vyhrkli jsme s Ferdou naráz.
„Ne, tomu prostě neuvěříte! Pojďte, už jsme skoro tam!“ Znovu se vznesl a ohlédl se na nás, jestli ho následujeme, což jsme samozřejmě udělali…
Béda s Baldíkem a Jendou se mezitím rozhodli, že než vrazí dovnitř, tak dům obejdou, aby minimalizovali možnost nepříjemného překvapení. Rozdělili se a obcházeli dům ze dvou stran. Vzadu za domem na ně čekalo úplně jiné překvapení než by se nadáli. Spatřili tam totiž Archibald, jak nahlíží oknem dovnitř do domu.
„Aršíku, co tu děláš?“ vypadlo překvapeně z Jendy a Baldík s Bédou na něho jen překvapeně zírali. Aršík dramaticky přiložil prst k ústům a ukázal na okno. Kluci se kvapem natlačili k oknu a nahlédli dovnitř. Zůstali stát s otevřenou pusou.
„Počkejte tu,“ zavelel tiše Archibald. „Hned se vrátím.“ A zmizel mezi stromy. Za chvíli se vrátil a s ním nikdo jiný než já s Ferdou. Byli jsme zase všichni pohromadě.
„A teď bychom mohli jít dovnitř, myslím,“ odtušil Archibald a pobídl nás, abychom se shromáždili u dveří. „Tak už někdo zaklepejte,“ zabručel, když jsme byli všichni pohromadě. Baldík jemně zaklepal a vzápětí se dveře otevřely. Stála v nich stará čarodějka, ale zblízka už nevypadala tak hrůzostrašně, jak jsme očekávali. Byla už hodně stará a scvrklá, ale oči měla jasné a laskavé.
„Pojďte dál, vy budete nejspíš Vilímkovi kamarádi, že?“ řekla mile. „Ale prosím, snažte se být potichu, máme tu nemocného.“ Dodala a oči jí zmatněly. Vecpali jsme se dovnitř a uviděli našeho ztraceného básníka, sklánějícího se k lůžku, na kterém někdo ležel. Šejkspír vzhlédl a udiveně na nás zíral.
„Co tu děláte? Kde jste se tu vzali?“ najednou se zamračil. „Jak jste mě vůbec našli?“
„Měli jsme o tebe starost,“ vysvětloval Baldík. „Byl jsi poslední týden čím dál divnější, mluvil jsi ze spaní a včera jsi dokonce tak křičel, že nás to všechny vzbudilo. Museli jsme tomu přijít na kloub.“
„Proč jste se mě jednoduše nezeptali?“ opáčil podrážděně Vilém.
„A ty bys nám to řekl?“ řekl pochybovačně Béda. „Kromě toho, vypařil jsi se dřív, než jsme se stačili zeptat. Pak už jsme tě jenom hledali.“
„Tak už se nehádejte,“ vmísil se do rozhovoru Ferda. „Řekni nám teda co tu vlastně děláš? A kdo je to?“ a ukázal na lůžko.
Vilém se zvedl a odstoupil od lůžka, aby všichni viděli.
„To je Neila, lesní víla.“
Pod lehkou přikrývkou ležela křehká dívka. Zlatozelené dlouhé vlasy lemovaly její bledý obličej, na kterém i přes známky vážné nemoci byla patrná neskutečná krása. Všichni jsme na ní zůstali němě zírat a už jsme se ničemu nedivili.
„Vidím nemocnou rusalku,“ zabručel do ticha Archibald, na kterého kouzlo jejího půvabu tolik nepůsobilo. „Ale pořád nechápu, co tady děláš ty?“
„Vysvětlím vám to. Před časem někdy začátkem léta jsem seděl u lesa a psal jednu ze svých básní. Tenkrát jsem ji uviděl, jak se mihla mezi stromy. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to nezdálo, tak jsem pátral v literatuře a našel jsem nějaké informace. Jenže než se mi podařilo najít Neilu, onemocněla. A já teď dávám dohromady přísady na lektvar, který jí pomůže se uzdravit.“
Bylo to tak jednoduché, že se tomu stěží dalo uvěřit, ale bylo to tak. Naše představy o hrůzostrašném ohrožení kamaráda vzaly za své a naše srdnatá výprava do srdce Zapovězeného lesa dočista změnila svůj smysl. Ale přesto nebo možná právě proto byla moc užitečná. Pomohli jsme totiž Šejkspírova nasbírat vzácné bylinky a Neila se uzdravila. A to je to hlavní.