Slečna Justýna Anna Loukoská a páté kolo sedmiboje
Johana si spletla dlouhé světlé vlasy do copu, obula si tenisky a seběhla po schodech do kuchyně. Maminka jí podala pergamenovou obálku se seznamem školních pomůcek a s lístkem věcí, které je potřeba nakoupit domů. Johana obálku zastrčila do kapsy, popadla koště a vyšla zadními dveřmi na dvorek. Opatrně se ohlédla, jestli na ni není vidět z kuchyně, a místo, aby nasedla na koště a letěla do Příčné ulice, potichoučku otevřela branku a šla pěšky. Koště nacpala do posledního keře u plotu, přece se s ním nenechá zahlédnout nějakým mudlou.
Na koště by za nic na světě nesedla. Bála se. Přestože ji Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru, přestože dřív byla velkou fanynkou famfrpálu, nemohla. A to všechno kvůli tomu snu…
Johana už dostudovala a vdala se. Každé ráno létala i se svým mužem na ministerstvo, kde oba pracovali.
Když bylo jedno z jejich košťat ukradeno, sedli si společně na to druhé. Johana měla řídit. Byla klidná, létat přece uměla velmi dobře. Na zádech cítila manželův dech, kolem pasu zase jeho ruce. Odrazila se a koště se o trochu namáhavěji než obvykle vzneslo do vzduchu. Nejdříve letěli téměř kolmo vzhůru, aby se co nejvíce schovali v mracích, potom Johana výšku vyrovnala a dál pokračovali přes svoji vesnici, přes několik polí, přes dvě malá mudlovská města, když se z mraku přímo před nimi znenadání vynořilo malé letadlo.
Johana se leknutím málem neudržela násady, nechybělo mnoho k jejímu pádu. Nechtěně sice koště strhla hodně do strany, ale téměř okamžitě se jí podařilo jej srovnat. Srdce jí prudce bušilo, zhluboka dýchala, ale pomalu se uklidňovala.
Najednou si uvědomila, že už nemá kolem pasu položené ničí ruce. Okamžitě se podívala pod sebe – a viděla jen tělo letící kamsi do hloubky…
Od chvíle, kdy se Johana probudila z tohoto snu, uplynulo už hodně vody, ale dívka nezapomněla. Věděla, že pro většinu patnáctiletých lidí je létání na koštěti a hraní famfrpálu oblíbenou činností, jenže svůj strach z toho, že by se jednou mohl její sen splnit, překonat nedokázala.
* * * * * * * * * *
Marek seděl při hodině přeměňování ve druhé lavici. Zaujatě poslouchal profesorův výklad, oči za úzkými hranatými brýlemi mírně rozšířené. Přeměňování byl vždycky jeho oblíbený předmět, nedělalo mu problém proměnit téměř cokoliv. Za celých pět let v Bradavicích neuspěl jen jednou…
Byl tenkrát malý prvňáček, dokonce menší, než jeho spolužáci. Hned po překročení prahu učebny přeměňování ale vždy povyrostl. Stejně jako toho dne.
Okamžitě ztuhl, když uviděl na profesorském stole velký křišťálový džbán plný krve. Na lavicích studentů ovšem stály sklenice s čistou vodou, což ho trochu uklidnilo.
Nervózně přišel ke svému místu, sedl si a podezřívavě prozkoumal obsah sklenice. Voda v ní byla čistá, průzračná a nevinně nehybná.
Profesor přistoupil ke svému stolu, nahlédl do džbánu a začal:
„Dobrý den. Možná si někteří z vás už všimli, že tady mám džbán plný krve. Ale nebojte se, není skutečná, vyčaroval jsem ji z vody. A to, jak nejspíš tušíte, bude i vaším dnešním úkolem – přeměna vody v krev.“
Mluvil dál, říkal něco o tom, že kouzlo není složité, a vysvětloval přesný postup, ale Marek ho už neposlouchal. S pobledlým obličejem, oroseným čelem a mírně pootevřenými ústy zíral do své sklenice.
Když si tuto chvíli vybavil teď, ještě pořád mu představa džbánu s krví nedělala dobře. Tenkrát samozřejmě nic nepřeměnil, i když se nedá říct, že přes veškerou snahu. Rozhodně neměl v úmyslu sedět deset centimetrů od nádoby s krví, proto do čarování nedal ani tolik, kolik byl přes svůj strach schopen.
Náhle si vzpomněl, že by měl zapisovat profesorův výklad, a vrátil se z prvního ročníku zpět k brku a pergamenu.
* * * * * * * * * *
Adam přehodil nohu přes koště, několik vteřin si počkal na hvizd píšťalky a vyrazil do vzduchu. Stejně jako jeho šest spoluhráčů se bojovně vrhl do hry. Jako první ze všech střelců ukořistil Camrál a dřív, než se soupeři stačili vzpamatovat, prohodil jejich brankovou obručí prvních deset bodů dnešního zápasu.
O čtyři metry níž padající míč chytil znovu. To už se nad ním zformovali dva protivníkovi střelci. Nevypadali zrovna potěšeně Adamovým nástupem, což stačilo k tomu, aby se mu malinko roztřásla ruka. Než by se pokusil mezi nimi kličkovat, raději míč hodil Tomovi, svému týmovému kolegovi.
Uf, nikdo si ničeho nevšiml.
Obloučkem obletěl všechny soupeře, pozorně se vyhnul rozhodčímu a nachystal se do strategické pozice u brankoviště vlastního mužstva. Už dlouho měl hrůzu z toho, že by někdo mohl přijít na jeho strach ze zranění.
Ne snad, že by nebyl ochotný obětovat famfrpálu cokoliv, jenom se bál, že když se zraní, už nikdy nebude moct hrát. Létání miloval a odmítal si připustit, že jednou s ním bude muset přestat.
Dokonce i když si jen odřel koleno nebo namohl některý sval, předem se děsil, že mu to znemožní kariéru profesionálního hráče.
Jako po každém chycení Camrálu, skórování i vyhnutí se Potlouku si zkontroloval dlaně, jestli se náhodou někde o něco neřízl. Po ujištění o opaku se rozhlédl po oranžovém míči a stočil své koště zpět ke středu dění.
* * * * * * * * * *
Ondřej položil zpocenou roztřesenou ruku na kliku. Zhluboka se nadechl a dlouze nosem vzduch vyfoukl. S cinknutím zvonku dveře otevřel a ucítil silnou vůni máslového ležáku a jiného alkoholu. Hostinec U Tří košťat byl jako každý víkend, kdy mohli bradavičtí studenti do Prasinek, plný k prasknutí.
Ach jo.
Snažil se vypadat co nejnenápadněji, příliš se mu to ale nedařilo. Opatrně se zařadil na konec zástupu, čekajícího na obsloužení, a dával pozor, aby se nikoho nedotkl.
Bál se, že by mu mohl někdo vynadat, na něco se ho zeptat. Kdykoliv měl před někým něco říct, znervózněl a začaly se mu potit dlaně. Rád by to překonal, ale nešlo to.
Vlastně nebylo divu, že nebyl zvyklý mluvit s lidmi. Dětství totiž strávil v dětském domově, protože o rodinu přišel při útoku Smrtijedů. Jeho jediné štěstí bylo, že v té chvíli nebyl doma.
V hlavě si začal formulovat, co řekne, až přijde na řadu. Všechny návrhy se mu zdály hloupé a trapné, měl pocit, že řada postupuje až příliš rychle, už před ním zůstal jen jeden člověk a –
„Co to bude, mladý pane?“
* * * * * * * * * *
Ema vytáhla hůlku, aby osušila vodu rozlitou na jasně červený ubrus přehozený přes stůl v nebelvírské společenské místnosti. Nadechla se ke kouzlu, ale přitom po očku sledovala ostatní studenty kolem.
Dobrý, nedívají se.
Hůlku zastrčila zpět do kapsy hábitu, z jiné kapsy vytáhla obyčejný kapesník a pokusila se mokrou skvrnu otřít jím.
Ještě, že doma nesmíme používat kouzla.
Věděla, že kdyby rodiče zjistili, jak strašný má strach z kouzel, nedokázali by to přenést přes srdce. Oba byli úspěšní a velmi vážení a i od ní očekávali něco velkého. Ráda by jim přání splnila, ale příliš kouzelného talentu po nich nezdědila a i z toho mála, co měla, byla vyděšená, protože si nebyla jistá, jak čáry správně ovládat.
Pečlivě kapesník složila a nenápadně se vytratila do dívčích ložnic.
* * * * * * * * * *
Ája vyšla na zápraží a obula si nové bílé tenisky. I zdálky se daly snadno odlišit od ostatních bot vedle dveří, protože většina z nich byly holínky. Ájini rodiče pracovali přes týden na poli a ve skleníku s kouzelnými rostlinami, o víkendu na zahradě. Oba dva byli blázni do kouzelných rostlin i zvířat.
Ája docela dobrovolně pomáhala s rostlinami, ale s žádnými zvířaty nechtěla mít nic společného. Ať to byl drak nebo tlustočerv, Áje se při pohledu na něj dělalo špatně od žaludku.
Teď mířila do skleníku, holínky si nevzala jen proto, že nesnášela ty nánosy uschlého bláta na nich.
Otevřela dveře, které ani neskříply, protože byly jako obvykle dokonale promazané. Popadla konev, ležící hned za nimi, mávnutím hůlky do ní napustila vodu a začala zalévat.
Každé rostlině přesně tolik, kolik bylo potřeba, pro některé z nich ještě speciální výživu. Jedné hrst sušených lusků pýřice, jiné misku mandragorové šťávy. Masožravé rostliny vynechávala, ty krmil vždy jen tatínek.
Opatrně odhrnula křehké lístky škrtivého šeříku a leknutím s výkřikem odhodila konev. Nečekala mezi nimi malé hejno běhnic.
Vyletěla ze skleníku jako namydlená střela, s třísknutím zabouchla dveře (až se bála, že tabulky skla ránu nevydrží) a s vytřeštěnýma očima a bušícím srdcem sledovala malé létající rarášky narážející na do neviditelné skleněné překážky.
* * * * * * * * * *
Aneta vystoupala po točitém schodišti do astronomické věže, vyšla na ochoz, připevnila svůj dalekohled do stojanu a snažila se nedívat pod sebe.
Trvalo jí docela dlouho, než zjistila, že na astronomii bude muset chodit a nemůže pořád říkat, že každou středu o půlnoci zaspala nebo jí bylo špatně.
Ne, že by svůj strach z výšek překonala, jen se naučila dívat se na oblohu místo na zem. Dřív vždycky místo do dalekohledu zírala na temné školní pozemky, představovala si, co by se stalo, kdyby z ochozu spadla, třásla se jí ruka s brkem a nebyla schopná dokončit jedinou slušnou hvězdnou mapu.
Dokonce ani když shodila jeden čistý svitek pergamenu, nepodívala se, jak měkce padá nočním vzduchem.
Prostě vytáhla jiný a zakreslila na něj Polárku.
* * * * * * * * * *
Ema, Ája, Marek, Johana, Ondřej, Aneta a Adam se prodírali hustým lesním porostem.
Ondřej šel první a odhrnoval z cesty větve. Skupinka za ním si povídala, děvčata na sebe volala různé postřehy, zpívala si a téměř neustále se všichni smáli.
Po chvíli se dostali na malou mýtinku, kam chodili docela často, jen tak si popovídat a odpočinout. Mýtina byla příjemně teplá, prosluněná, částěčně chráněná stromy, vrhajícími stín, tak příjemný v horkých letních dnech.
Čekala tu na ně deka, složená u kmene jednoho stromu. Nechávali si ji tu, aby ji nemuseli pkaždé nosit špatně prostupnou cestou.
Tentokrát přišli z jiného směru. Adam pohodil své koště, jež měl neustále při sobě, a chtěl si přisednout k ostatním na kostkovanou přikrývku.
Místo toho k nim ale dopadl. Nevšiml si trpaslíka schovaného pod okrajem rozprostřené deky a málem na něj šlápl. Trpaslík se chlapci za odměnu pořádně zakousl do kotníku svými malými ostrými zoubky.
„Áááá… Co to je?“ vykřikl ještě při pádu.
Kotník mu okamžitě otekl a z dírek po zoubcích se začala valit krev.
Adam zesinal. S prokousnutou nohou se špatně létá. Co když se to už nikdy nezahojí a já už nebudu moct hrát?
Šest kamarádů se okamžitě seskupilo kolem zraněného. Marek až překvapivě rychle vymyslel bojový plán.
„Tady v lese roste hned několik léčivých rostlin, které by měly pomoct. Ale někdo musí do hradu, pro pomoc! Johanko, ty rychle běháš, jdi tam!“
Johana se nerozmýšlela ani vteřinu a vystartovala přes mýtinu.
„Ne! Počkej! Mám tu koště, to bude rychlejší!“ zavolal na ni Adam.
Sakra. Měla jsem běžet rychleji.
Přišla zpět ke skupince a vzala si koště.
Nezvládnu to, určitě spadnu…Na koštěti jsem neseděla už tak dlouho…Určitě narazím do letadla…Pomoc!
Tak se třásla, že nedokázala nasednout.
„Ondro, leť s ní,“ špitl Marek.
Ondřej si od Johanky bez protestů vzal koště, nasedl jako první a nechal ji přisednout za sebe. Cítil její nervozitu, ale snažil se zůstat klidný.
Marek hlavou sledoval dvojici, letící nad stromy, a vrátil se k rozdílení úkolů. „Anet, Ájo, Emo, běžte natrhat ty byliny. Víte přece, které, ne?“
Dívky souhlasily, že si to pamatují z bylinkářství, a rozprchly se po lese.
Pro sebe už neměl žádný další úkol, a tak zůstal s Adamem. Snažil se moc nesledovat jeho nohu, z které dosud prýštila krev.
Možná bych měl zkusit nějaké kouzlo na zastavení krvácení. Stejně se mi nepovede.
Přisedl si blíž k opuchlému kotníku. Sice byl nervózní, ale pokusil se to překonat. Kvůli Adamovi. Vůbec si neuvědomil, že Adam je podezřele klidný a tichý na to, jak se bojí zranění. Zhluboka se nadechl a pokusil se o kouzlo. K jeho překvapení proud krve snad o třetinu zeslábl. Úplně mu to stačilo, raději se rychle klidil zpět do protějšího rohu deky.
Mezitím Aneta našla jednu z léčivých rostlin. Bohužel rostla v polovině strmého srázu, nad kterým dívka stála. Kvůli Adamovi. Roztřesené nohy opatrně zachytila o kameny vystupující z hladké skály a sešplhala až ke keříku. Opravdu se bála pustit jednou rukou, co když spadne? Kvůli Adamovi. Utrhla dvě větvičky, stiskla je mezi zuby a šplhala zpátky.
Ema se dostala do slepé uličky. Trnitý keř jí bránil v postupu, přestože za ním zahlédla léčivý květ. Přemýšlela o tom, že by zkusila lesem projít jinudy na toto místo, ale… Kvůli Adamovi. Vytáhla hůlku a pronesla zmenšovací kouzlo. Kupodivu se povedlo, Ema utrhla kvítek a běžela zpět k mýtině.
Ája potkala na své cestě za bylinkami dlaždičouna. Jak bylo jeho zvykem, začal nevybíravě nadávat. Áje se rozbušilo srdce. Přemohla se, nezačala ječet, ale odpověděla zvířeti jeho stylem. Kvůli Adamovi. Utrhla několik lístků a otočila se zpět k mýtině.
Ondřej a Johana seskočili z koštěte. Protože Johana byla tak nervózní z letu, že nebyla schopná ani rovně stát, musel Ondra doběhnout do hradu sám. Přiběhl přímo na ošetřovnu, zarazil se, zrudl a zůstal stát. Dobře, jenom kvůli Adamovi. Nádech, výdech.
Nesrozumitelně, bleskurychle vykoktal, co se stalo, nasedl zpět na koště, přibral zdravotnici a letěl zpět k mýtině.
Marek vyrobil směs bylin, kterou i přes svůj odpor přiložil k Adamově kotníku.
Naštěstí už se vracel Ondra se zdravotnicí. Ta na místě provedla prvních několik lékouzel, pak Adama naložila na koště a sama s ním odletěla k hradu.
Pět vyčerpaných, vynervovaných lidí si na lesní mýtině oddechlo. Všem bylo horko, ale ani u jednoho z nich to nebylo způsobeno letním počasím. Pomalu se zvedli a protáhli se křovím zpět na školní pozemky.
Když další den všech šest kamarádů přišlo na ošetřovnu navštívit Adama, pochválila je madam Pomfreyová za všechno, co pro něj udělali. I za to, jak se překonávali, aby pomohli potřebnému.
„Všichni jste se zachovali úžasně. Jste teď mých sedm hrdinů. Sedm statečných.“