Další báseň na zamyšlení od Amy Joyce Parkerové
Bloudící dívka ve větru – jsoucí krása.
Pro někoho nic, pro jiného spása.
Přec ta krása.
Není spása.
Nevinná byla,
věneček vila
a že krásná byla,
posměch si zasloužila.
Chudý a ošklivý lid,
jenž jí záviděl,
ji odsoudil v samotě žít,
aby ji neviděl.
A tak byla tato žena
veřejně ponížena.
Kdo by ji chtěl obdivovat,
ten se musel jinak chovat.
Neboť stejný osud by ho byl
taky nejspíš polapil.
Tam, kde se ten příběh stal,
už nikdo krásu nepotkal.
Dlouho žila v zapomnění,
v domnění, že krásy není.
V ustavičném čekání,
na lidu pokání.
Možná dá odpuštění,
jestliže se lidé změní.
Třeba napněte kuše,
ale to její duše,
nám může dát spásu.
Trpěla dost pro krásu.
Hloupý a závistivý lid
ji odsoudil v samotě žít.
Někteří záviděli,
hned jak ji uviděli,
jiní se ohlíželi
na její krásu kleli.
Nikdy ji rádi neměli
a ví, kteří jí rozuměli,
že víc než té krásy,
pro modré oči, hebké vlasy,
nosila v sobě lásku.
Tak nesuďte krásku.
Jestliže pozdě není,
dá vám i odpuštění.
Tak hledat se ji vydejte,
svou spásu hledejte.
Přec ta krása
není spása.
Nic jiného to není,
nežli jiného odpuštění.
A na další století,
zbavíte se prokletí.