Autor: Ismael Satro
Spadl Anděl, shodili ho z nebe.
Spadnout však neměl, chránil i tebe.
Jak léta plynula, jak roky šly dál,
Anděl padlý po světě putoval.
Šel světem a nespěchal,
Šel k domu a o dům dál.
A poznal tam to lidské plémě,
Tak špinavé, tak zasviněné.
Ochoty jen podměrečně,
Zato závist je tu věčně.
Však na Zemi to tak už chodí,
Člověk se do bídy rodí.
Když Anděl viděl celý svět,
Chtěl lidem něco povědět.
A proto poslouchejte vlastně,
Jak se tehdy žilo šťastně…
To vydal se Anděl na kopec,
Kde hodlal vznášet soudy.
A oslovil ne jednu ves,
Ale celou zeměkouli.
Pravil:
„Já viděl jsem a slyšel
Věci mrzké, lidi zrůdné.
Však trestu nikdo neušel,
A jestli někdo, zchudne.
Lide všechen jak tu stojíš,
Nezabiješ, nezesmilníš.
Jak psáno jest, tak i dáno,
Však nebráno a nečítáno.
Vy mnozí, jenž jen hrabete,
Jenž okrádáte chudé,
Vy doma v pekle najdete,
Kotlíky pěkně rudé.
A nejhorší z těch trestů všech,
Je pro člověka zkaženého,
Pro toho kdo pro svůj dech,
Klidně rdousí bratra svého.
Tak spravte Zemi, kážu vám,
Pro vaše vlastní blaho.
Jinak vám to Ďábel sám,
Spočítá dosti draho.“
A ještě chvíli Anděl mluvil,
Všem lidem, všem uším.
Dokud si neuvědomil,
Že všichni lidé – hluší.