Čtete dobře. Vánice na hradě už není jenom fanfiction. Už je to krutá realita…
Autor: Eimer Watton
Představte si, že si v klidu sedíte v teple Velké síně a povídáte si s přáteli, když tu najednou zčista jasna začne sněžit. Řeknete si: „Dobře, je to jen pár vloček, nic to není“, ale pro jistotu se více zachumláte do hábitu. Ale ještě to jde. Nic zléto netuše, pokračujete v rozhovoru. Když v tu chvíli začne foukat i vítr a během chvilky se z pár nevinných vloček stane ukrutná sněhová vánice, která je doprovázena vichřicí.
To je překvápko, že ano? A né zrovna příjemné. Omrzliny se Vám tvoří u nosu, na rukách, tvářích, prostě na všech nezakrytých částech těla, kterých je, bohužel, u některých osob opravdu hodně. Všichni se klepají v oné bílé vánici a jenom se modlí, aby to za chvilku přestalo. Někdo už, přinucen paní Zimou, začne i skákat, aby se alespoň trošku zahřál. Je to děs. V dálce můžete zahlédnout i rozradostněného Yettiho.
A hle… modlení asi zabralo. Vánice pomalu ustupuje a během chvilky přestane. Je pryč rychle a nečekaně, stejně jako přišla. Zbylo po ní zase pár osamocených vloček. A ano, vlastně i všichni ve Velké síni jsou jí poznamenaní. Všichni jsou bílí jako stěny, jak zimou, tak sněhem.
Studenti (někdy i profesoři… tedy skoro vždy, ale pšt) se snaží zahřát, ale jak? Samozřejmě nikoho nenapadne nic jiného, než že se všichni začnou koulovat. Sněhové koule létají po celé síni… Školník kleje nad pomokřenými zdmi, ale to v onu chvíli nikomu nevadí. Obyvatelé hradu se očividně dobře baví a všem se nakonec vrátila i správná barva do tváří a i na oblečení.
A proto radíme všem obyvatelům hradu, aby i když jdou „jen“ do Velké síně, si sebou nezapomněli vzít šály, rukavice, čepice. Nikdy nevíte, kdy se vám toto oblečení navíc může hodit 🙂