Zase jedna pochmurná básnička…
Smrt je smrt a nic víc,
pak už z nás nezbyde nic.
Až skolí nás nemoc, nebo pěst,
po našem těle stékat bude déšť
a hlína nasáklá vodou
pohltí tvoje tělo.
Kosti hnít v zemi budou.
Jaký smysl to mělo?
A vzlykat uvidím tvář matčinu,
když v mokré hlíně spočinu.
A chlad a tma mi slepí vlasy,
utichlo vše i blízké hlasy.
Bláhově jsme si myslili,
že unikneme smrti, jen na chvíli.
Teprve, když ležíme v rakvi,
víme, že čas nevrátíme, jsme mrtvi.
A k ničemu je majetek, peníze
a všichni přátele,
co zaplatí nám drahého kněze.
Berte smrt vesele!
Čas se nezastaví,
svět se točí dál,
mrtví se nezotaví
i když se smrti bál.
Láska je tu chvíli, pak zas není
a smrt je naše vykoupení,
někdo zemře láskou,
pro jiného je smrt pomsta.
Pro lidi s černou páskou,
jsi jen jeden ze sta.
Básničkou přispěla Amy Joyce Parkerová.