Troška poezie
Autor: Eimer Watton
A zase tu je úplněk,
padá na mě velký smutek.
Vím, na úplněk se rád díváš,
pokud však vlkodlaku či jiné stvůře nepodléháš.
Já to mám složitější
a ráda bych byla šťastnější,
ale vždy úplňku se bojím,
kam schovat se dřív, nevím.
Bojím se vyjít z domu,
někomu ublížit mohu.
Bojím se zůstat doma,
snad abych nebyla sama.
Sama, ach sama v této chvíli,
chtěla bych někoho praštit pěstí,
ne však každého, jen jednoho,
ach ano, ty jsi to…
Ty jsi ten, co mě změnil,
a věčné prokletí na mě hodil.
Snad ne naschvál a z pomsty,
ale přece, za tebou jsem klusala kdysi.
Černou nocí, v patách strach,
ale mě dál hnal tvůj pach.
Bláhově jsem myslela,
že snad z nesnází bych ti pomohla.
Ty však na palouku seděl si s ní.
Jí dal si přednost přede mnou, ach té bestii.
Já schovala se za pařez a brečela,
ona si mě stejně našla.
Hryz, a byla jsem jiná,
ona stále smíchu plná.
Pak i tebe zabila,
ale mě si v neštěstí nechala.
Teď nesnáším tebe i ji
a celý život pro mě, je prokletí…
Kdybych ach, kdybych mohla,
byla by mrtvá,
Ale jak může vlk vlka zabít?
Nebo jak mám já umřít?
To jsem ještě nezjistila.
Ona to má ráda,
ona se mi směje,
Já každý úplněk, myslím na tebe.
Na tebe, cos mi život zničil,
na tebe, cos mě dlouho trápil.
Proč já bláhová ti věřila?
Mým srdcem se zničit nechala?
Nemám tu už nikoho.
Jen ji, potkávám v noci na lovu.
Nechte mě, vzpomínky, nechte mě být,
chci zemřít, co to půjde nejdřív.
Ale jako vlkodlak těžké to mám,
jako vlkodlak dlouho tu budu, nejsem svůj pán.
Mým pánem je úplněk,
Tehdy na mě padá velký smutek…