*Prokletí jedné básně – 2. kapitola, 1. část*

Náš příběh se posunul o dvě sta let dopředu. Hrad de Palesten je po dlouhé roky neobydlený a traduje se pověst, podle které kdokoliv, kdo do hradu vkročil, nikdy nevyšel. Hrad se nyní nachází ve vlastnictví rodiny de Palesten (přímá linie od bratra vévody, kterému hrad patřil, nikdy v něm nebydlel, měl vlastní, větší, úrodnější a neprokleté panství)

Momentální vlastníci mají dvě dcery, Agátu, která před půl rokem slavila své osmnácté narozeniny a Bělu, které dnešním dnem slaví patnáctiny. Akční Agáta naplánovala Běle narozeninovou oslavu právě na našem hradě, pozvala pár lidí z Bělina i svého okruhu. Rodiče jim nebrání, z části, že o tom neví, a z části, protože se nacházejí na služební cestě v zahraničí. Sraz všech účastníků, je naplánovaný na 15:15 odpoledne před hradem.

***

Noví majitelé

Jsou tři hodiny odpoledne a před starým hradem postávají dvě dívčí postavy. Jedna je vysoká asi 170 cm. Vyzývavě sleduje okolí svýma zelenýma očima a okolí nesouhlasně sleduje její fialové ježkovité mikádo. Druhá postavička byla jejím pravým opakem. Drobná dívka, s andělskýma fialkovýma očima a až po pás dlouhými, lokýnkovými vlasy v barvě nejhlubší černě.

„Agáto?“ zeptala se černovláska, „kdo všechno má přijít?“ Byla na ní patrná jistá nervozita. To víte, patnáct člověku není každý den.

„Bělo, snad nejsi zvědavá. Vždyť ty sama jsi mi říkala, ať pozvu koho budu chtít,“ lišácky se vyhnula odpovědi Agáta.

„No, říkala…ale nemyslela jsem si, že to ty myslíš vážně. Oslavu, a navíc na místě jako je tohle! Vždyť jsme nikdy nebyly uvnitř!“ zmatkovala Běla.. ,,Jo jo, nikdy jsme tam nebyly my, ani nikdo z naší rodiny.“

„Není to vzrušující? Nebo tobě se to nelíbí?“ otázala se poněkud zklamaně.

„No, líbí,“ začervenala se, „ale bojím se, že se to nebude líbit jim.“ Konečně řekla, co ji trápí.

„Neboj, byli z toho nadšení! Sice ne všichni, ale těch pár výjimek, které sem bohužel pozvat musela, aby naši neměli komplikace, se neodváží moc reptat, když ví, že sem to vymýšlela já.“ Běla se rozesmála, moc dobře si uměla představit, co by její odvážná a trhlá sestra dokázala s někým takovým udělat .

„Bělo! Hele! Marťas už jede!“ křičela Agáta a ukazovala na vysokou postavu na kole.
Martina poznala i Běla už z dálky díky jeho světle hnědým dredům, na které byl tenhle pohodář náležitě pyšný.

„Ona jede i Ester“ zklamaně konstatovala Agáta, „a to jsem doufala, že se mi podařilo ji natolik vyděsit, že nepřijede … beztak to dělá Martinovi naschvál. Já mít takový dvojče, tak … tak ho dlouho mít nebudu,“ říkala se zápalem Běle.
„Agáto a kde ji vidíš? Tam je jenom jedno kolo,“ opatrně se otázala Běla Agáty, která dostala výbuch smíchu při představě Ester na kole.
„Ale né, ty trdlo. Ester jede v tom autě co se plíží za Martinem. V tom růžovým. Taková barbie jako ona by na kolo nesedla, ani kdybys jí slíbila plastiku.“ To už k nim dvojice dojela.

Martin Agátu políbil na tvář a Běle energeticky potřásl rukou. „Nazdar oslavenče, dobré místo,“ povzbudivě se na ni usmál a nabídl jí jointa. Když odmítla, zapálil si sám a se škodolibou radostí sledoval svou sestru, jak se zoufale snažila najít místo, kde by mohla svého růžového miláška zaparkovat. Když se jí to nezdařilo, nechala jej stát před hradem. Vystoupila a kritickým okem posoudila skupinku, která se tu již stihla sejít. S těmihle počítala, kvůli nim na tohle hrozné místo nejela. Kdyby neslíbil přijít Quido, nebyla by tu vůbec. Agáta se velmi snažila vylíčit jí toto místě ještě horší než bylo. Ale když jede kluk, na kterého má již dlouho zálusk, tak se překoná. Za Quida s jeho andělskou tvářičkou a modrýma očima to stojí. Nejtěžší bude nenaštvat Agátu hned na začátku, nebo ta je schopná vůbec ji nepustit dovnitř. Ještě upravila své pěstěné blond vlasy, upravila stíny, které zvýrazňovaly linie a barvu jejich šedých očí a něžným krokem vystoupila z auta. Láskyplně jej zamkla a s určitým sebezapřením dorazila ke skupince. Nezapomínala, že díky jejím 16-ti letem bude z těch, kteří tu jsou spíše kvůli Běle. Běla jí kupodivu nevadila, byla tak dokonale hodňoučká a miloučká, že jí vždy připomínala plyšáka. S tou nebude problém.

„Kde se flákáš ségra?!“ okamžitě se ozval Martin.

„Co zas? Mám ještě pět minut čas, je teprve deset minut po třetí,“ odsekla mu. Všimla si, že už družně poslouchá s Agátou jeho mp3, plnou těch odporným písniček ve stylu punku.

„Ahoj Běli, vše nejlepší,“ usmála se sladce. „Dárky se dávají až uvnitř?“

„Jo,“ ozvala se Agáta. „Přesně o půlnoci, to sem ti přece říkala. Jinak ahoj,“ zpražila ji.

„Jo, nazdar. Blíží se ti další oběť, nechtěla bys být protivná pro změnu na něj?“

„Ááá, René. Na toho protivná nebudu, a i kdybych byla, ani si toho nevšimne,“ usadila ji. Ester si pomyslela, že to bude těžký, a raději se začala vybavovat s Bělou o výhodách a nevýhodách patnácti let.

Když přišel René, se svými narezlými vlasy a oblečením dle „jsem květinové dítě“ ovzduší se naráz změnilo. René býval tak mimo, že se na něj nedovedla zlobit ani Agáta a všechno myslel tak dobře, že nikdy neurazil ani Ester. Pak už přicházela další dvojice. Také patnáctiletý Quido, který Bělu nedávno pozval na svou oslavu, takže musel být pozván (jediné Esteřino štěstí, protože někoho tak nafoukaného a sobeckého by Agáta nikdy dobrovolně nepozvala) a jeho o rok starší sestra Xenie, stydlivá, obrýlená duše, která věčně postávala někde v koutě. Každého překvapilo, že ji tu vidí.

„Ahojte lidi,“ řekla tichým hlasem a nejistě se usmála. „Ahoj Bělo.Gratuluju.“

„Díky,“ odpověděla jí Běla.

Quido pozdravil svým nadneseným a povýšeným způsobem jako vždy, ale i on se zachvěl pod Agátiným zlým pohledem. Jako na druhého nejmladšího ne něj měla dávat pozor a nehodlala dopustit, aby Běle zničil její oslavu. Vybrala tohle místo z mnoha důvodů. Hlavně proto, že Běla zbožňuje dějiny, hrady a staré básničky, které dokonce sama píše. Agáta si byla jista, že o tomhle místě jednu báseň napíše. A určitě bude moc pěkná.

„Tak, bychom mohli jít dovnitř, ne?“ zeptala se Běla Agáty.

„Jasně, kolik je?“ zeptala se. „15 : 15, přesně,“ odpověděli jí Běla a Martin dvojhlasně. Agáta kývla na souhlas a podala Běle starý, krásný klíč.

„No tak jdeme parto. Za Bělouuu!“ zavelel Martin. A celá skupina vešla do starých dveří, které Běla úspěšně otevřela. Nikdo z nich netušil, co všechno tam zažijí. Tehdy si ještě mysleli, že se v pohodě vrátí domů. A to kdy budou chtít. Pro jistotu každý ohlásil rodičům, že jede pryč a že přesně neví kdy se vrátí. Nejpozději ale do měsíce. Nepočítali s tím, že by měli být na hradě tak dlouho, ale chtěli si ještě udělat výlet k jezeru a nějaký volný čas se hodí vždy. Kdyby tušili co se má stát …

***

Jakmile i poslední z nich vešel do hradu, těžké dubové dveře se zabouchly a uvnitř nastalo okamžité hrobové ticho a nepředstavitelná tma, znázorňující svou hrůzu temnými strašidelnými stíny.

Agáta, která byla nejblíže dveří, se je snažila otevřít, ty však nepovolily ani když jí přišel na pomoc Martin, Běla a k jejich úžasu i drobounká tichá Xenie.

„Mno, zřejmě se náš výlet protáhne, ale jídla máme zatím dost a můžem směle připravit oslavu,“ prohlásila energicky Agáta a opřela se o zeď, kde za sebou nahmatala svícen. „Nemáte někdo oheň?“ někdo jí vtiskl zapalovač do dlaně, a když se jí podařilo zapálit pět svíček na svícnu, poznala, že zapalovač patří Martinovi. Vrátila mu ho a pozorně zkoumala všechny své hosty a Bělu, které zářily její fialkové oči neskrývaným nadšením.Usmála se energicky na svou sestru a rozhlídla se kolem, aby našla schodiště, které by je zavedlo do prvního patra, kde jsou pokoje.

„Ehm.“Agáta se prudce otočila za tím odkašláním, které ihned poznala, nemohlo patřit nikomu jinému než Ester.

„Chtěla si něco?“ zeptala se jí. Ester, rychle pohlédla na Agátu, kterou strašidelně osvěcovalo světlo ze svícnu, a raději byla zticha.

„To snad nemyslíte vážně?“ ozvalo se za Agátou, „nebudu si tady hrát na nějakého poustevníka!“ Jakmile to Quido dořekl, zavrávoral, neboť o něco zakopl. Xenie si všimla Reného nohy, která Quida podkopla, ale nic neřekla, jen se v duchu usmála.

„Když se ti to nelíbí, nikdo tě nenutí aby jsi tu zůstal, jestli se nějak dokážeš odsud dostat, tak prosím. Jsi tu jen proto, protože si pozval Bělu na svou oslavu, tak jsme ti to oplatily,“ řekla Agáta s blesky v očích. „A teď jestli už nikdo nic nenamítá, můžeme vyrazit nahoru, kde vás ubytujem,“dořekla a vyrazila po schodišti. Všichni včetně Ester a Quida jí následovali. Běla šla vedle Xenie a mlčky s ní rozprávěla o historii a starých hradech.

Martin se přikradl za Quida a velice tiše mu do ucha pošeptal: „Jestli Běle zkazíš oslavu, tak hněv Agáty nebude nic proti tomu mému to se spolehni, nezapomeň že je to starý hrad a leccos se tady může stát.“ Zabalil si jointa a doběhl Agátu s kterou poslouchali mp3.
Quido polkl a byl rád, když k němu přišla Ester a začala se s ním bavit o agentuře…

Tiše se nesl hlas těchto veršů za odcházejícími puberťáky. Zaslechl je jen René, který šel poslední. Jeho fantazie, která (jelikož je květinové dítě jde jen jedním směrem) mu nemohla napovědět nic jiného, než že to byl hlas boha, jenž sesílá mír. Radostně vykřikoval:

„Ať žije mír!!! Jsme děti boha, jenž nás miluje a opatruje!!! Mír bratři a sestry, mír!!!“ poskakoval směrem k ostatním.

Ester a Quido, kteří se odtáhli co nejdál od něj, jen s pohrdavým výrazem na rtech přihlíželi. Ač jim René nijak nevadil, tohle chování jim po chuti nebylo. Ostatní Reného pobaveně sledovali. Dokonce i Xenie se smála, když se do ní René zahákl a tančil s ní kolem dokola …

Autorky: Kalira Sionská a Herwen Eruvea