Ráno se naši hosté vzbudili velice pozdě, až k obědu. Mohla za to ta půlnoční událost. Ani jeden nechtěli uvěřit (až na Reného, samozřejmě, který byl schopen uvěřit i ztrouchnivělé staré židli, že je to trůn boha míru), že to nebyl jen sen. Sešli se znovu v tanečním sále. Hladově se vrhli na jídlo, každý popadl, co měl nejblíže, sedl na židli a jedl. Netušili, co je čeká za pár okamžiků…
Kdo s koho
Opět se zjevil duch a tentokrát bez okolků spustil:
a pak svobodně po světě chodit,
musí najít 13. skrýší,
kde se sloky básně píší.
Sloky k sobě spojit,
její šrámy hojit.
Pak bez chyby zarecitovat mě a hradu,
z něhož energii kradu.
V hradu je duše mojí krásky,
mé životní lásky,
kvůli čemu sem co sem,
její tělo, nesebrala zem.
To mám já, ukryté někde tady,
jděte k němu, když chcete další rady.“
Náhle však ducha přerušila Ester:
To je hloupost jak lidi v hradě si syslíš!
Není tu koupelna, ani teplá voda,
to štve mě zas a znova!
Chci zrcadlo a svoje líčidla,
Má důstojnost ukázat se před sebou by se bez nich příčila!“
Duchovi prokvetl tváří škodolibý úsměv.
už vaše míra chyb stoupá!
Už první chybu, kletba si píše,
S takovou smrt potká tě blíže!“
abych zjistil,
co ve vašich myslích dá se ukrývat.
Zda zvládnete se mnou veršovat
či snad jen vyhrožovat.“
co poskakuje jako želé.
Nevím zda přežije můj výslech
a zda jeho tělo bude pořád celé.“
Jakmile to dořekl, všechny zraky se upřely na Reného. Renému zazářily oči a radostně pravil:
Na vědomost se dává,
že jsem první na řadě,
a to s výhružkami v celé své parádě.“
Vesele poskakujíc se zastavil přímo před duchem. Ten ho popadl za límec a strčil do vedlejší místnosti.
Duch na Reného spustil:
nebojíš se, že tvá krev proteče?
Kolik je ti let?
Chápeš, že vstupuješ na tenký led?
Víš kdo já jsem,
zda skutečný, či hrůzný sen?“
A proklál Reného výhružným pohledem, za který by se nestyděla ani Agáta.
René jen s úsměvem pokrčil rameny a pravil:
to básnění se mi líbí,
takže s tím jen tak nepraštím.
Ale na to, že si posel míru,
si nějak ztuhlej
a málo mluvnej.
Opěvuji mír.“
Duch jen na Reného vyvalil oči a užaslým hlasem, ze kterého se vytratilo něco z jeho hrozivosti:
Ty si zhulenej, ty nemehlo?
Tys šlohnul tu rostlinku jemu?
Tvé jméno ke komunikaci by mi pomohlo.
Jak se jmenuješ,
Jaké zvyky pěstuješ?“
Renému na chvíli poklesla brada, ale za chvilku již byl opět vysmátý jak lečo.
Proč neválíš se ve své kobce plné prachu?
Mno, ale já Tě bratře miluji.
A stále mír a lásku opěvuji.
A jak jinak jde život?
Proč obýváš tento zatuchlý hrad,
místo aby sis s živáky šel hrát?“
Zdálo se, že se duch zamyslel a pak odpověděl:
tak zní celé jméno moje.
Já přežívám v pustým hradě,
jsem starý, třebas vzhledem vypadám mladě.
S živáky nemám proč si hrát,
já nemám proč se smát.
Moje láska není u mě,
já sám bloudím v jejím domě.
Avšak jedna z vašich dam,
je jí tak podobná, že na to slovo dám.“
René se zamyslel (nedělal to velmi dlouho, když totiž myslel, napadaly ho hrozné věci, jako třeba že mír neexistuje, apod.) a pravil:
ale když vedeš je po cestě lásky a míru,
jsou na tebe jako med
a neznají sebemenší jed.“
Asi ne, to je veselej chlapík.
Ale znám jednoho Alana,
je to horolezec.
No jo no, nikam se nehne bez svých skob
a bez lana.
Jen jméno Poe mi nic neříká…
Tak z Vás tří znám alespoň dva.
Tak brachu Poe zažeň chmury,
ať vidím jak tvou vybledlou tvář
zalije úsměv jako hřejivá slunce zář.“
Duch se usmál a nejistě pravil:
však na mrtvé tváři, každý by se jej lek.
Pro mě nemají živí lásky,
já nikdy neuslyším milé hlásky.
Já jsem odsouzen k samotě a snění,
ale sny, málokdo co změní.
Však ty, a tvá přátelská slova,
Vás můžu slyšet zas a znova.
Ty, obstál si v mém testu,
ty, prozatím ujdeš trestu.“
Řekl duch a vyprovodil Reného ze dveří do jiné komnaty, aby nemohl nic říct dopředu těm, s kterými se teprve chystal rýmovat. René se širokým úsměvem se nadýchal svého neidentifikovatelného prášku a natáhl se v křesle, jež bylo v komnatě.
Duch se opět zjevil v místnosti, kde všichni byli. Byla zde hodně úzkostlivá atmosféra naplněná obavami o Reného, znásobena duchovým objevením bez něj.
teď ty bloňďáčku si ustel.“
Duch ukázal na Quida, který se třásl, jen se na něj duch podíval. Duch jej odvedl do stejné komnaty jako předtím Reného.
myslím, že trochu tvé krve by to chtělo.
Bojíš se, v očích ti to vidím,
po důvodu ublížit ti pídím.“
Quido se třásl jako ratlík, nicméně jeho pýcha se ztratila na dovolenou jakmile se na něj duch podíval a pravil tedy:
že mi chceš ublížit?
Vždyť jsem Ti nic neproved.
Nechci ještě opustit tento svět…
Jdi ode mě a to hned,
jinak poznáš otcův hněv.“
Duch se zlomyslně zasmál. Tohle byla reakce, kterou předpokládal, ale zmínka o otci jej opravdu pobavila.
tady nedostaneš tatínka ani babičku.
Rýmuj se mnou, nebo umři sám,
na tomto hradě já jsem král.“
Quida tyto slova ohromila a vzala mu dech. Jakmile však před duchem začal couval, zakopl a řeč se jako zázrakem vrátila.
Nechceš mi rovnou poradit,
abych si šel hrát s plastikovým autíčkem?
Já mám zázemí u rodičů.
Což o tobě se říci nedá.
Až se mi z tebe žaludek zvedá.“
Duch se zatvářil hrozivě.
dej pozor až ti dojde dech.
Hlídej si záda, děťátko,
ať ještě máš možnost dostat někdy lízátko.
Dávej si pozor, debile,
Tebe můj trest nemine.“
Duch učinil zvláštní pohyb rukou, ve které svíral něco jako hůlku, to bylo poslední, čeho si Quido všiml, něž upadl do bezvědomí. Duch jeho bezvládné tělo přesunul do komnaty, kde již spokojeně spal René…
Autorky: Kalira Sionská a Herwen Eruvea
– opět..jako vždy…nejlepší z nejlepší pisatelů a pisatelek takových příběhů…už jsem nedočkavá, až se tu objeví čtvrtá kapitola. chci strašně moc vědět, jak to dopadne s ostatníma 🙂 s Agátou, Xénií, no, a dalšíma 🙂 Kalirko, Herwí, opravdu je to skvělé 🙂
– celý je to supr…já už jako chci pokračování:o)) abych mohla mít další záchvaty smíchu:D protože Herwenka a Kalirka – pindrušéé vymyslí určitě zas nějaký parádní hlášky:))