(autorka: Lessien Séregon)
Měsíční paprsky jí klouzaly po tváři. Havraní vlasy měla rozprostřené na nadýchaném
polštáři a její ruce svíraly ty jeho. Na tváři měla malý a tajemný úsměv, který zdobil její
tvář. Nevypadala, jako by ho nenáviděla, byla jeho nepřítel. Vypadala zranitelně a
zamilovaně.
Tiše jí pozoroval. Už neměl sílu pokračovat. Pokračovat v tomto nesmyslném vztahu? Byl
to vůbec vztah? Nevěděl to a ani o tom nechtěl přemýšlet.
Chtěl si ji zapamatovat takto. Bezbrannou a s lehkým úsměvem na rtech.
V mysli mu vytanula spousta vzpomínek. Vzpomínek jí a jeho. Musel se v duchu usmát
nad svou naivností. Věděl, že takhle to dál nepůjde a stejně spolu hráli tuhle hru. Hru,
která je oba ničila.
Za tlustými zdmi hradu na sebe házeli nenávistné pohledy. Na každém kroku se uráželi a
dělali naschvály a večer? Večer se stýkali a vše si to vynahrazovali.
Nenáviděl se za to, že jí podlehl. A zrovna jí. Vždyť to byl Casanova Bradavic, bezcitný,
který se otočí za každou sukní, který se nezamiluje. Bylo to pro něj nepochopitelné.
A proč zrovna do ní?
Tiše si lehl vedle ní a zblízka jí pozoroval. Z čela jí sundal pramínek dlouhých vlasů.
Probudila se. Otevřela oči a tiše ho pozorovala. Zastavila jeho ruku, která se až
nebezpečně blížila k jejím rtům. Chvíli na něj hleděla. Poté se zvedla a začala sbírat své
věci, které byli rozházené po celém pokoji.
Věděl, že musí odejít. Ztěžka dýchal a do očí se mu vháněly slzy. Právě ztrácí osobu,
kterou miluje a možná, která miluje jeho.
„Jsem Blacková,“ zašeptala a potichu otevřela těžké dveře.
„Já vím…“