Opět Isabelina básnička
Smutek
Do jeho náručí vrhá se každý,
ten kterého milý zradí,
nechá ho napospas času a nudě
klidně ho nechá cítit se chudě.
Nechá ho plakat si nad hrobem,
odejde neřekne mu sbohem,
uteče, nechá ho napospas smutku,
nic ho tak nevede k dobrému skutku.
Nechá ho hladovět bídě a chladu,
nemůžeš se divit že už i kradu,
smutek mě dostihl, trhá mě na cucky,
abych ho zahnala zajdu do hospůdky.
Opiji se do slastné němoty,
doma pak sním své poslední dobroty,
pak půjdu spát do staré postele,
snad se neprobudím v ošklivém kostele.
Isabela Bloodová