Je pozdě plakat nad rozlitým mlékem!!!

Vítám Tě, milý čtenáři, u mého historicky prvního článku v Denním Věštci.

K jeho napsání mě dohnal nejmenovaný do nebe volající článek z „červeného“ časopisu. Budeš-li pátrat, pak najdeš. Radím Ti ale – nepátrej. Při jeho čtení mi jen vřela krev v žilách. Zanechal ve mně pocit, že jsou Hogwarts na nic a blesklo mi hlavou, proč tu vůbec ještě jsem. Přepadly mě chmurné myšlenky a trudomyslnost. To je ta slavná hrdost a bojovnost lva?

Není jistě žádná novinka, že atmosféru a okolní prostředí si tvoříme jen my sami.
Představ si, že máš jabloň. Staráš se pěkně o svůj stromek? Chováš se k němu s láskou, pilně zaléváš a šlechtíš ho? Pak ti rostou jablka tak sladká a krásná jako nikde jinde. Nebo ho snad odbýváš, necháváš planě růst a napadat jej různými škůdci? Pak budou jablka nahnilá, trpká a plná červů. Jsou to plody Tvé práce. I tady, u nás na Hogwarts, je to to samé.

Je opravdu důležité si uvědomit, proč tu vůbec jsme. Proč se každý den nemůžeme dočkat, otvíráme kolonky s oblíbenými odkazy, klikáme na velký nápis „B R A D A V I C E“ a už celí netrpěliví tiskneme tlačítko -login-. Přitom tiše děkujeme za automatické ukládání jména a hesla. Nemusíme přece pokaždé znovu a znovu, nesčetněkrát, zapisovat ta mocná slova, otvírající bránu. Proč v každé volné chvíli poletujeme po hradě a těšíme se na každou tvář. Novou či starou, copak na tom záleží? Proč tu hledáme spřízněné duše, ze kterých si při troše dobré vůle uděláme své nejlepší přátele? Proč hledáme zábavu a odreagování zrovna tady a ne na jiných podobných serverech? Jestli na tyhle otázky neznáte odpověď, pak nemáte v srdci to, co tam mám já.

Hledáme tu něco zvláštního. Něco, co by nám zahnalo nudu všedního života. Tady, skrytí za krásnou malou postavičkou, oblečenou do těch půvabných oblečků s nádhernými účesy a doplňky, teprve tady jsme opravdu uvolněni a sami sebou. Shodíme tu šedou slupku mudlů a necháme zase na čas vyletět toho krásně barevného motýla, který se má k světu pouze tady. Všechny starosti jdou stranou a zahalí nás jen slastný opar fantazie.

Jak rádi se vidíme na srazech, jak rádi si vesele klevetíme ve Velké síni a vymýšlíme různá lumpačení nebo perličky do úkolů, seminářů, soutěží či třeba Sedmiboje. Jak rádi si zajdeme zabojovat do Siláckého ringu nebo Soubojového klubu, milujeme ďáblovu jámu, brigády u Žluté tlapy a nebo jen prosté zkoušení oblečení v kabinkách na Příčné ulici tak, aby to našemu motýlkovi slušelo co nejvíce. Samozřejmě vše ladíme do kolejních barev, protože kolej je naší druhou rodinou a my se k ní pyšně hlásíme.

Často slyším věty typu: „Hog už není co to bývalo.“ Nebo: „Změnilo se to tu…“ Dejte mi svátek!!! Myslíte si, že stěžováním na všechno něčemu pomůžete? Za to si můžeme jen my sami a každý nese na svých bedrech trochu tohoto břemene. A co děláme? Místo toho, abychom se sebrali, zvedli zadek a vydali se bojovat za to údajné „znovunavrácení oné slavné atmosféry“, tak místo toho sklopíme hlavu, vejdeme do ředitelny, napíšeme si žádost o smazání a odejdeme žít trapně „normální“ život mezi mudly. Přitom si budeme brblat pod vousy slabošské řeči o tom, jak to tu dřív bylo lepší a jak to teď nestojí za nic. Sami s tím ale samozřejmě vůbec nic neuděláme. Nemyslíte že toho plakání už bylo dost? Co když je to tu tak „špatné“ právě proto, že to pořád někdo říká? Nebo myslíte že „dřív“ za těch slavných dob Krále Klacka si taky pořád někdo na něco stěžoval?

Co takhle zkusit jednou změnu a začít bojovat? Vytrhat plevel a začít se starat o jabloň, aby byly plody naší práce co nejlepší? Já jsem ochotná znovu vytvořit novou, ne oživovat starou, atmosféru, která bude ještě lepší než bývala za starých časů. Bude lepší, protože si ji vytvoříme sami tak, jak si to vyžaduje současná situace. Není čas lpět na minulosti. Jen přítomnost a budoucnost je důležitá. Klidně můžeme vzpomínat na to, co bylo. Můžeme si sednout a plakat nad rozlitým mlékem. Já se ale ptám proč? Čemu to prospěje? Přestaňme už se konečně ohlížet na to, co bylo, sundejme klapky z očí a uvědomme si, že je tu jen tolik radosti, kolik si ji uděláme.

To ale dokážeme jen pokud budeme držet spolu. Snažit se a zvelebovat již tak téměř dokonalý svět. Náš svět! Mudla míní, Hogwarts mění. Každý máme pár malých ručiček, které samy o sobě nezmění vůbec nic. Když je ale dáme dohromady, naše drtivá pěst dopadne na každého, kdo se bude snažit nám stát v cestě a šlapat nám po štěstí. Jednu hůlku zlomíte snadno, ale mnoho nikoli. Miluji to tu a považuji se za srdcem i duší nejen Havraspárkou studentkou, ale i hogwartskou! Pro mě to prazvláštní kouzlo tohoto hradu (ano, stále ještě hradu!!!) nezmizelo nikdy a dokud tu budu, tak ani nezmizí. Našla jsem tu to, o čem se mi nikdy ani nesnilo. Sebevědomí, přátele za které bych dala ruku do ohně, nebo si jí třeba i usekla pokud by to bylo potřeba. Jsem pyšná na to, že tu jsem a pevně věřím, že nejsem sama. Přidej se tedy ke mně a spoj své ruce s mými! Sama to nedokážu, potřebuji Tě!

Děkuji že jsi to přečetl až sem, příteli, a doufám, že máš v srdci ten stejný odvážný pocit a v očích stejný bojovný lesk jako já.

S díky za všechno co bylo, je a bude

Monny von Schatz – oddaná studentka na škole čar a kouzel v Hogwarts