Pomalu lukami toulám se,
objímám stromy a kochám se
přírody nádherou, údolím kouzelným,
komíny vesnice za polem vzdáleným.
Náhle se zarazím, cosi zle zahřmělo,
nebe se v dálce nehezky zatmělo,
usedám na koště, domů hned pospíchám,
při spěchu v jehličí nohy si popíchám.
Závod pak s přírodou dávám si,
už padá déšť mi na vlasy,
letím jak zběsilá, stále výš,
„Hned tak mě neskolíš, to si piš“.