Být nováčkem není tak snadné, jak se zdá

Většina nováčků si vysloužila přirovnání „otravní jako vši“. Zakládají se proti nim antikluby, jsou tvrdě osočováni, hledí se na ně skrz prsty. Kde je chyba? V nich, v nás, v nedostatečné informovanosti? Následující řádky nemají v žádném případě za cíl kohokoliv urazit nebo očernit, ale zamyslet se nad tím, co se děje a proč se to děje.

Brána školy se podobá lítacím dveřím, dovnitř proudí davy. Na některých tvářích je vidět zvědavost, dychtivost, na jiných strach, některé mají tvrdé rysy a v očích zlé záblesky. Studenti Bradavické školy čar a kouzel zmateně uhýbají davům a tisknou se ke stěně, profesoři se snaží prorazit si cestu ke svým kabinetům. Když se dostaneme přes masu těl do Velké síně, není tam k hnutí, kamarádi se nemohou najít, profesoři nevěří svým očím a když uslyší po tisící a prvé tu samou otázku, zděšeně prchají v dál…
Scénář katastrofického filmu? Ne, jenom nová registrace, která s sebou nese masovou vlnu nováčků. Tato registrace byla otevřena přibližně před třemi týdny, a za tu dobu přibylo do naší školy 600 studentů! Starší studenti a profesoři se ptají – co bude dál? Bude se za dalších osm týdnů, které zbývají do konce prázdnin, pod střechou naší školy tísnit 2200 studentů?

Poznávacím znamením nováčků je neinformovanost a neochota si informace sami vyhledat. Přitom škola se snaží vycházet maximálně vstříc. Máme tu Školní řád, ve kterém se lze dočíst, jak se chovat a nechovat, a řadu dalších informací. Kdyby si jej každý nováček přečetl, nedocházelo by ke zbytečným konfliktům s profesory nebo primusy a prefekty, kteří se starají o udržení pořádku. Dále tu je Nápověda, čili jakási rychlá orientace v nejdůležitějších věcech. Pokud jsou nováčci ochotni se do ní podívat, dozví se odpovědi na otázky, které znějí Velkou síní bez ustání celý den. Starší studenti jsou také většinou ochotni pomáhat.
Ano, už slyším ono známé – neházejte nováčky do jednoho pytle! Věřte, to je to poslední, co bych chtěla dělat. Zjistila jsem, že nováčci se dělí na několik skupin: první skupina jsou opravdoví snaživci, nevynechají jedinou soutěž, k profesorům jsou uctiví, snaží se i sami poradit ostatním nováčkům.
Druhá skupina jsou nováčci, kteří nevědí, kudy kam, ale snaží se poradit si sami nebo se zeptat starších studentů, výjimečně profesorů. Když se chovají tak, jak by neměli, a zjistí to, slušně se omluví a dále se chovají tak, jak by měli.
Třetí skupina má pocit, že profesoři jsou tu jenom pro ně, že budou celý den trpělivě a s úsměvem na tváři odpovídat na jejich, mnohdy hloupé a zcela zbytečné, dotazy. A pak se diví, že ještě nemají přičteny peníze za soutěž. Proč? Inu, odpověď je jednoduchá – protože profesor strávil celý den ve Velké síni odpovídáním na výše zmíněné dotazy, a nezbyl mu již čas ohodnotit onu soutěž (zde jsou velmi příjemné dotazy typu „A kdy vyhodnotíte tu a tu soutěž?“ – věřte, milí nováčci, že když se na to budete stále ptát, tak nejspíš nikdy, protože se k tomu profesor nedostane).
Čtvrtá skupina jsou tzv. „prudiči“. S těmi se nedá dělat nic, než je povýšit do funkce lítacích dveří, tedy opakovaně poslat na vzduch. Nebo ještě lépe, ignorovat je, ono je to přestane bavit.

Na druhou stranu, nováčci mají pocit, že jsou opomíjeni, nikdo se s nimi nebaví, připadají si ztracení. Tápou temnými chodbami, konce nevidět, ze stěn na ně mrkají obrazy a v rohu se zlověstně šklebí brnění. Náhle se ocitnou přede dveřmi s nápisem Ředitelna. Celí zpocení si vydechnou, tady se jim snad dostane pomoci. Vezmou za kliku a zjistí, že je zamčeno. Teprve pak si všimnou menší cedulky s tím, že dotazy mají směřovat na tajemníka nebo zástupce ředitele. Klopýtají tedy zpátky, a když vyčerpaně padnou na prahu kanceláře tajemníka, už je jim jedno, jakou blbost tam napíšou. Chtějí se trochu poveselit ve Velké síni, a zjišťují, že starší studenti je tam nevidí rádi, profesoři jim odsekávají nebo neodpovídají, jejich sova si může ulítat křidýlka, jak se snaží něco od někoho se dozvědět. Ti snaživci, kteří dělají každou soutěž, se dočkají jen osočení, kdeže si nakradli tolik peněz, a když se kvůli vulgarismům udělá z ubohé Ufňukané Uršuly bezdomovec, jsou nařknuti opět nováčci (přitom Uršula bonzovala, že tam sprosťárny čmárali i někteří starší studenti). Být nováčkem skutečně není tak snadné, jak se zdá…

Ale! Být profesorem také není snadné. Profesoři jsou tu především proto, aby škola fungovala a plnila svou funkci. Ve školním roce připravují výklady a opravují domácí úkoly, ti aktivnější vedou školní spolky nebo se starají o jiné věci, vyhlašují a hodnotí soutěže. (Nejaktivnější dělají všechno najednou.) O prázdninách sice výuka není, ale kdo říká, že se profesoři nudí? Vezměte si jenom takovou soutěž. Profesor si ji musí předně vymyslet, tedy dostat nějaký nápad. Pak musí promyslet zadání, podmínky, odměny, zkrátka dát to dohromady. Postarat se o vyhlášení soutěže. Kontrolovat došlé maily (a že jich na jednu soutěž přijde třeba stovka). Hodnotit maily a následně se postarat o připsání odměn. V případě rychlosoutěží na to má profesor den nebo dva. K tomu se snaží udržovat pořádek ve Velké síni, pomáhat studentům alespoň v omezeném rozsahu. Na zábavu mu čas nezbývá. Většina profesorů zastává ještě nějakou mudlovskou práci a má rodinu. A když mu denně přijde 50 sov s dotazy typu „Dobrý den. Co to je ta soutěž na hl. straně? Kde bude o čem je apod.?“, „Došla vám má odpověď na soutěž?“, „Tu prázdninovou soutěž musíme zaslat vám i panu Sandrikovi,nebo stačí když jí zašleme jenom jednomu?“, „Kdy přidáte nové soutěže?“, „Už jste vyhodnotila tu a tu soutěž?“ a ještě pokaždé, když se mrkne do Velké síně, vidí hlášku „Paní profesorko, poslal/a jsem vám sovu, odpovězte!!!“ (nejlíp s 50 vykřičníky), že na vás opravdu, ale opravdu nebude zrovna nejmilejší.

Takže – co s tím? Jak z toho všeho ven? Co udělat pro to, aby škola byla zase jako dřív? (Postřílet nováčky se zamítá.) Snad jen, být k sobě tolerantnější. Snažit se s druhými vyjít, být trpěliví, prozkoumat řadu věcí na vlastní pěst a nečekat, že někdo bude servírovat všechno na zlatém podnose s vlastnoručním podpisem. Uvědomit si, že profesorů je tu možná dvacet, třicet, a nováčků 600. A z těch dvaceti, třiceti profesorů sem běžně chodí pět, osm, deset… Jsou dovolené, takže ti, co nikam nejeli, musí zvládnout mnohem víc práce než normálně. Mějte na ně také ohledy. A vy, „mazáci“, si vzpomeňte, jaké to bylo, když jste vy sami byli nováčky. Jak jste se hloupě ptali a uháněli profesory o body a peníze. Jak jste se cítili uražení, když vám odpověděli maličko netrpělivě. Jak jste se cítili ztraceni, když vám ve Velké síni nikdo neodpověděl na pozdrav. A vidíte, přežili jste to, a teď vám totéž vadí na současných nováčcích. Tak jim zkuste místo osočování a nadávek podat pomocnou ruku, i vy z toho budete mít dobrý pocit.

Zkusme všichni dohromady uvést do praxe následující heslo:
NIC NENÍ SNADNÉ, ALE MY TO ZVLÁDNEME!