„Co je jaro a kam mizí…?“ ptám se sama sebe poslední čtyři roky. Prý je to něco kouzelného, něco svěžího, co přichází po bílé studené zimě. Každý rok na to čekám. Ale vždy to dopadne stejně… V březnu pohledem zavadím o poslední hroudu sněhu před domem a hnědavou hlínu vykukující zpoza keře a když znovu otevřu oči, je všude tetelící se horko, zelené paseky, melouny a jahody.
