Tento článek nebude vůbec překvapující pro drtivou většinu našeho hogwartského studentstva, které se s touto kočičkou setkává více, než je zdrávo. To vede ke vroucím konfliktům a nadávkám ze strany studentského osazenstva školy na tohle na první pohled roztomilé zvířátko.
Žlutooranžové šeptání do dlaně…
I kameny mluví. Nevěříte?
Štve vás, že Ďábel je lakomý?
Kolikrát jste už zavítali do Prasinek a neodolali pokušení vylovit a z ďáblovky nějaký ten poklad?
A kolikrát jste se pokusili o průchod a propadli se do jámy?
A proč tam sakra poslední dobou velice často padáme i bez vlastního zavinění?
Autor: Brillan Mc Bjorin
Jak asi všichni víte, naše milá, stará, dobrá ošetřovna prodělala mnoho změn. Mezi ty největší asi patří přívoz nových postelí a taky se tu objevily nemoci. Ať už mluvíme o těch vážnějších jako Pazubnice a Mravenčí mor anebo těch méně vážných jako je Chřipka nebo Rýma. Protože už nějaký ten den na ošetřovně pobývám, rozhodla jsem se udělat mezi ostatními marody menší průzkum a vy se právě teď můžete podívat, jak to dopadlo…
Malé zamyšlení v poetické podobě
Pokud jste nemocní, tak to znáte. Pokud jste zdraví, nejste postihnuti ani jednou chorobou (pazubnici na vás), tak mi prosím dovolte, vás seznámit se stávkou.
Již z výše uvedeného Vás jistě napadlo, komu tento článek bude věnován. Merlin, mistr mezi kouzelníky, mistr, který dokázal nemožné! Ale nebudeme zde znovu mluvit o nádherně zpracovaném Kruhu kouzel (mudlovsky Stonehenge), kde se každoročně pořádají nelegální oslavy nazvané Hůlky (více v knize pana Škobrtníka nazvané: Když se pro kouzelníka stane hůlka posedlostí ANEB Oslavujte svou hůlku), nebudeme dokonce mluvit ani o jeho schopnostech, které daly vzniknout obracečům času. Vezmeme to prostě všechno z trochu jiné strany.
Tento článek se bude týkat hlavně mé osobní zkušenosti ze společného soužití s podřadným druhem člověka, s mudly. V tomto příběhu, který se mi stal na mou vlastní zelenou kůži, bych chtěla upozornit na jedno páteční ráno, v jehož průběhu jsem se měla pomocí městské mudlodopravy přemístit ze svého domu směrem do mého mudlogymnázia, které je vzdáleno od mého příbytku více než dvacet kilometrů. Moji rodiče nemají rádi, když chci do školy letět na koštěti, proto jsem nucena používat prostředek mudlovského stylu, ten luxusní a čistý autobus. Tohoto dne tomu nebylo jinak, ale přesto se mi stalo něco, co se mi jinak velmi často nestává.
Tento článek se bude týkat hlavně mé osobní zkušenosti ze společného soužití s podřadným druhem člověka, s mudly. V tomto příběhu, který se mi stal na mou vlastní zelenou kůži, bych chtěla upozornit na jedno páteční ráno, v jehož průběhu jsem se měla pomocí městské mudlodopravy přemístit ze svého domu směrem do mého mudlogymnázia, které je vzdáleno od mého příbytku více než dvacet kilometrů. Moji rodiče nemají rádi, když chci do školy letět na koštěti, proto jsem nucena používat prostředek mudlovského stylu, ten luxusní a čistý autobus. Tohoto dne tomu nebylo jinak, ale přesto se mi stalo něco, co se mi jinak velmi často nestává.
Každý je jistě zná, kdo nepoznal, hned pozná.
Pod modrým nebem.
Nad čirou hladinou
Za tmavým lesem.
Pod skalní roklinou.
Zívla. Tahle práce byla nekonečná. Nebo se taková alespoň zdála. Zoufale se zahleděla na hodiny na protější stěně. Ještě asi tak pět hodin, než někdo přijde, aby ji vystřídal. Chmurně si povzdechla. Jak moc nesnášela tyhle noční šichty. Prsty zuřivě klofala po ploché klávesnici notebooku. Její práce byla skoro hotová, ale to nic nemělnilo na tom, že tu bude muset zůstat a vyčkat do rána. Zahleděla se na mrtvé tělo na stole. Už dodělala pitvu a teď musí ještě sepsat úmrtní listinu. Mladá dívka na stole byla napřed znásilněna a potom ubodána nožem. Rány měla v okolí podbřišku, několik v okolí genitálií a potom jednu v hrudi. Zvedla se od stolu a přešla k dívce. Zahleděla se na její mrtvou tvář. Už si zvykla na ten strnulý výraz, ani ji nepřekvapoval. Pracovala v téhle márnici už dlouho. Asi až moc dlouho.
„No, děvče, tak tě ještě zavřeme do mrazáku, aby jsi se nám nezačala kazit..“ promluvila k mrtvole a jemně ji popleskala po tváři. Co asi bylo to poslední, co viděla? Kde asi byla teď? Kdo ví?
Filipojakubská noc je každoročně zasvěcena upalování čarodějnic. Všichni máme rádi velký oheň. Obzvláště mudlové…