Rozhodla jsem se také přispět svou básní, byť trochu depresivní, doufám, že se bude líbit

Vážení čtenáři Denního Věštce, přinášíme vám jedinečné interview s Johnem Wewerkou, hlavním koordinátorem Příčné ulice.

Tam, za dveřmi kabinetu, za štítkem, pyšnícím se nápisem „Sairalindë Aina Litray“, na vás dýchne exotika dalekých krajin. Až z daleké země zvané Aina, k nám přicestovala nová posila profesorského sboru.

Mám ráda žlutou barvu. Je to barva teplá, uklidňující.

Představím si jasný, horký, sluncem zalitý den. Jeho zlatavé paprsky se dotýkají vody.

Všude kolem se rozprostírají kilometry písčité pláže.

Jemný teplý písek, který příjemně hladí nohy.

Ano, je pravdou, že je to novinka poněkud starší.
Proto žádám čtenáře, aby omluvili toto zdržení, způsobené tím, že sova, která letěla s touto zprávou, je poněkud starší a tudíž i pomalejší.

Dějiny jsou také důležité!

Nedávno jsem jela tramvají. Nic moc, říkáte si, že? Ale já tímto dopravním prostředkem jezdím v Olomouci strašně ráda. Když projíždíme historickým centrem…cítím, jak se ta rozklepaná plechová krabička plná lidí, při každé otáčce rozhoduje, zda pokračovat ve vyježděných kolejích nebo jestli to stočí do nejbližší úzké uličky po hrbolatých dlažebních kostkách.

Bradavice v bílém hávu