Procházíš kolem zdí, nahlížíš do oken,
nevnímáš okolí, nestíháš noc a den,
však úsměv na tváři náhle se rozprostřel,
do očí přivřených klaun se ti zahleděl.
Zahleděl, usmál se, potom se otočil,
smutek tvůj na prstě pomalu zatočil,
schoval ho do kapsy u kalhot děravých,
z úst tvých se ozývá teď už jen smělý smích.
Den po dni tancuješ vesele na laně,
diváci vtisknou ti nadšeně do dlaně
peníz a žádost svou, „zatancuj ještě nám“,
netuší, na laně je člověk sám a sám.
Co se to děje rozbouří v srdci tvém zjařeném?
Hledáš snad někoho v čase dřív zmařeném?
Děravé kalhoty pokoj ti nedají,
hrabeš se v vzpomínkách mlčky a potají.
Vzpomínky ženou tě, paměť se vzbouřila,
na křídla kameny dávno ti přišila,
noha ti uklouzla, do hlubin spadla jsi,
visíš teď ve vzduchu už jenom za vlasy.