Zdravím obyvatelstvo hradu.
Ráda bych vyhlásila výherce poslední lesní soutěže. Tedy ty, kteří se v nejbližší době se mnou podívají do lesa.
Dnes si pokecáme s havraspárským kolejním duchem. Dozvíme se další zajímavé věci o duších. Co duch dělá ve svém volném čase, jak to má s jídlem? To se dnes dozvíte a k tomu spoustu dalšího.
Máte rádi Zakázaný les? Rádi chodíte na výpravy? Milujete dobrodružství? Tak přesně pro Vás je tato soutěž určena!
Srazy školy čar a kouzel Hogwarts jsou úžasné. Díky nim jsem objevil mnoho přátel, kteří jsou mi velice drazí. Dovolil jsem si tedy jedním článkem Vám přiblížit, jaké to bylo pro mě.
Snad Vás to naláká a začnete se na srazech objevovat ve větších počtech.
Také vás vždycky zajímali duchové tak jako mě? Jsou to taková tajemná stvoření. Pokud jste se o ně ještě nezajímali, tak o nich něco zjistíte. Dnes si popovídáme s mrzimorským kolejním duchem Magrápou Česnekovou. Dozvíte se potřebné i nepotřebné.
Po Fantastických zvířatech přišlo více nováčků než obvykle. Sice se to nedá srovnávat s dobou, kdy po každém novém Harry Potterovi přišlo okolo 500 nováčků, ale stejně jsem je chtěla vyzpovídat a zjistit, jak to s nimi je.
Je zvláštní začít psát něco, čím si jste tak jisti a čím jste sami pobaveni, ale nevíte, jestli se to bude líbit ostatním. Můj první příspěvek. Cítím se parádně, jsem zvědavá i na kritiku, díky které se budu posouvat dál. Chci být v obraze a předávat to s určitým šmrncem ostatním, kteří se budou nad mým textem usmívat a v hlavě jim bude běhat „ach ano, to znám, takové jsem to také měl/a“ nebo „proč jsem si toho nevšiml/a dřív, vždyť je to tak komicky prosté“. Nemůžu se dočkat múzy, která mne navede na tu správnou část stolu, dá mi brk do dlaně a začne kouzlit s mojí rukou.
Možnost založit rodinu se v civilizované společnosti dneska považuje za jedno ze základních lidských práv. Jen málokterý jedinec by se proti něčemu tak samozřejmému odvážil ohradit, nicméně moje zkušenosti z bradavického hradu mě přivedly k názoru, že eugenika nebyl zase tak špatný nápad. Evidentně se totiž množí jedinci, kteří nikdy neměli dostat na starost ani křečka, natož potom děti!
Jako ostatně každý rok, i letos se studenti dnem i nocí upínali k vyhlídce prázdnin. Vědomí, že už brzy budou volní, bylo to jediné, co je udržovalo při životě, když se do studiem znavených mozků snažili na poslední chvíli nacpat potřebné informace. To ovšem ještě netušili, že se jim kolem krku stahuje smyčka zlověstného spiknutí. Spiknutí, které mělo uvrhnout temný stín na celou jejich prázdninovou zkušenost. Nebo – abych se vyjádřila přesněji – nedostatek stínu.
Nedávno jsem se dostala prvně na hrad. Vstup byl zmatený a chaotický. Nováčci se rozprchli a někteří starší , kteří se nás snažili korigovat či snad poučovat, museli tuto snahu vzdát po necelé hodině. Zařazení studenti se schovávali do kolejních místností, když někde nebylo místo, pak i pod stoly nebo do polštářů. V takovém zmatku jsem se uklidila do rohu a pozorovala chaotické dění pro jistotu z povzdálí.
Dnešní rozhovor bude s profesorkou přezdívanou žába, jež vlastní rozsáhlou sbírku čokoládových žabek od studentů. Není to nikdo jiný než Barbara Arianne Lecter.
S naším letním speciálem mapujícím místa vhodná k výletu, pokud zrovna nejste u moře, jsme se už podívali do přírody a navštívili zámek. Je tedy nasnadě, co nás čeká. Nic menšího, než hrad. Lákavé a vždy téměř magickou atmosférou nabité místo. Jaké by to asi bylo, na nějakém hradě žít… totiž, radši vyrazíme. Konkrétně na Helfštýn.
Jistě si mnozí z vás již všimli, že apatyka je stále odemčená. Když ji však navštívíte, budete nejspíš nemile překvapeni. Všechny lektvary totiž zmizely! Zda tato skutečnost nějak souvisí s nedávnými otřesy mozku způsobenými padáním trakařů a s následným hromadným mlaskáním otřesených lidí, nebo apatyku někdo vykradl, to se říci nedá.
Dnes trochu vyspovedáme pána Filiusa Orionisa, bývalého Nebelvírskeho prefekta a primusa, nositeľa Ceny Godrika Nebelvíra, bývalého šéfredaktora Denného veštca a hlavne bývalého inšpektora výuky.