Pred nedávnom som poslala do Denného proroka (Denní věštec) článok o nepriechodnej podzemnej chodbe z Prasiniek do súkromných priestorov nášho hradu. Myslím, že článok ešte nebol publikovaný, ale zdá sa, že k povolaným sa už echo dostalo… a dokonca už zjednali nápravu.
Alebo som len náhodou vystihla čas tesne pred dokončením chodby? Bola zavalená dočasne? Či azda som len ja v tej tme nenašla správny smer? To je nepravdepodobné, veď chodba nemá žiadne obočky…
Ťažko povedať čo sa valstne stalo. No jedno je isté. V súčasnosti už chodba funguje ako má.
Z nařízení Ministerstva kouzel vydaného před jedenácti lety byl do Bradavic nainstalován babybox. A že to nebyla marná investice bylo jasné už po pár dnech, kdy jsme ve výše zmíněném zařízení našly s nejmenovanou kolegyní (neboj, Adri, já to nikomu neřeknu) ne jedno, ale hned dvě miminka. Byla si podobná jak vejce vejci, ač zřejmě vejci nebyla (Později jsme se dozvěděly, že jde o trojvaječná dvojčata, ačkoliv spolu nebyla nijak příbuzná. Musím se zeptat Mamí, jestli se děti náhodou nejsou vajíčka …). Nevěděly jsme, čí jsou, ale nechat jsme je tam nemohly. Pan ředitel by nás s nimi jistě vyhnal, jelikož podobné mudlovské vynálezy neschvaloval („Kdo by odkládal dítě VE ŠKOLE?!“). Tak jsme si tedy každá vzala jednoho (Nejmenovaná kolegyně Adrianet le Ros: „Já chci toho hezčího! Já: „Já chci to střevo!“). Slovem střevo jsem pochopitelně neměla na mysli střevo jako takové, nýbrž střevo básnické.
Ujednáno tedy. Časem, když oba pánové (jasně, že to jsou pánové, heleďte, nechte si to: „A jak se to pozná?“) začali růst, jsme se kolegyní mnohokrát shodly, že nám někoho připomínají. A když přišel den jejich nástupu do Bradavic, měli jsme v jednom z rodičů jasno. Ano, vážení. Jejich otcem je ten … jak on se jen jmenuje … no, jdeme dál, třeba si vzpomenu.
