Po vydání posledního dílu pohádek se na mou osobu snesla nebývalá vlna kritiky. Čtenáři Denního věštce posílali hromadné sovy, sepisovali petice, kolemjdoucí na hradních chodbách po mně vrhali nehezké pohledy, v kuchyni po mně vrhali zbytky jídla a šéfredaktorka Denního věštce byla přímo zahlcena žádostmi o to, aby další mé články již nebyly publikovány. Stížnosti upozorňovaly na fakt, že Denní věštec čte v hojné míře i kouzelnická mládež, a proto není vhodné nechávat v tomto plátku publikovat někoho, kdo mládež svými články traumatizuje. Vyprávění pohádek, jejichž hlavním obsahem je týrání dětí, prý ani v nejmenším není vhodné. Po zvážení všech připomínek a stížností jsem chtě nechtě musel uznat, že tentokrát mají čtenáři pravdu a že požadavek, aby pohádky byly příště mírnější a veselejší, je zcela na místě.Pojďme si tedy dnes povědět pohádku o týrání zvířat!
Nejstrašnější mudlovská slova jsou „bylo“ a „nebylo“. Tato slova totiž evokují, že jste malý, bezbranný človíček, a někdo velký a hrozný, kdo to s vámi vůbec nemyslí dobře, se vám rozhodl vyprávět mudlovskou pohádku.
Všichni známe naše krásné a tradiční kouzelnické pohádky, jako například Čaroděj a skákací hrnec, Králice Alice a chechtavý pařez nebo Příběh tří bratří. Všichni, kteří pocházíme z čistokrevných kouzelnických rodin, je známe z dětství, kdy nám je četli naši rodiče.
Spěchááám. Merline! Já už pár dní zpoždění mám. A to píšu v jednom kuse v týhle době šílený. Spěchám, i když vím, že deadline už nezměním. Tenhle souboj s časem prošvihla jsem, alibi mám fórový. Mít natřískanej pergamen, mít natřískanej pergamen.