A je tu korespondence s tetičkou Erikou. Již potřetí, dámy a pánové. Posaďte se (ne do květináče, pane profesore Kilahime), uvařte si kávu, pošlete Jocelynn pro popcorn a začněte číst. Zcela normální, viďte? Začneme dopisem, který jsem jim já, babička napsala. Pokud nevíte o co jde, přečtěte si nejprve pilotní dopis, abyste se dostali do…nálady.

O tom, jak jsou nebezpečné děti, když drží v ruce nůž, nemusíme diskutovat. To všichni víme. Ale co když se tato životu nebezpečná věc dostane do rukou našemu průvodci?

To, že jsou krůty vražedně nebezpečné, by asi napadlo málokoho. A ten poslední by jistě bydlel v Datlově. No a právě toto malebné místo se stalo terčem jejich prvního útoku.

Eileen Leenová, zmijozelská primuska, spolumajitelka letecké společnosti United Colors of Royal Budget&Eileen Force, zakladatelka velkoprodejny s hlínou, zelená jak tráva, líná jak veš a chamtivější než Strýček Skrblík, vyhrožuje všude kolem.

Podle posledních zpráv, které se nám podařilo zjistit, to vypadá, že je Nimrandir Elénére skutečně mulťákem, tedy osobou s rozdělenou osobností na více částí (jinak též nazývaná schýza).

A už jsem tady zase! Jste si mysleli, že se mě zbavíte? Ha! Ani vedro, ani zima, ani vítr, ani déšť. Jsem prostě Trapner, „mrcha odolná“. Dost o mě, podívejme se na to, co vás v příštím měsíci čeká a nemine.

Pred nedávnom som poslala do Denného proroka (Denní věštec) článok o nepriechodnej podzemnej chodbe z Prasiniek do súkromných priestorov nášho hradu. Myslím, že článok ešte nebol publikovaný, ale zdá sa, že k povolaným sa už echo dostalo… a dokonca už zjednali nápravu.

Alebo som len náhodou vystihla čas tesne pred dokončením chodby? Bola zavalená dočasne? Či azda som len ja v tej tme nenašla správny smer? To je nepravdepodobné, veď chodba nemá žiadne obočky…

Ťažko povedať čo sa valstne stalo. No jedno je isté. V súčasnosti už chodba funguje ako má.

Z nařízení Ministerstva kouzel vydaného před jedenácti lety byl do Bradavic nainstalován babybox. A že to nebyla marná investice bylo jasné už po pár dnech, kdy jsme ve výše zmíněném zařízení našly s nejmenovanou kolegyní (neboj, Adri, já to nikomu neřeknu) ne jedno, ale hned dvě miminka. Byla si podobná jak vejce vejci, ač zřejmě vejci nebyla (Později jsme se dozvěděly, že jde o trojvaječná dvojčata, ačkoliv spolu nebyla nijak příbuzná. Musím se zeptat Mamí, jestli se děti náhodou nejsou vajíčka …). Nevěděly jsme, čí jsou, ale nechat jsme je tam nemohly. Pan ředitel by nás s nimi jistě vyhnal, jelikož podobné mudlovské vynálezy neschvaloval („Kdo by odkládal dítě VE ŠKOLE?!“). Tak jsme si tedy každá vzala jednoho (Nejmenovaná kolegyně Adrianet le Ros: „Já chci toho hezčího! Já: „Já chci to střevo!“). Slovem střevo jsem pochopitelně neměla na mysli střevo jako takové, nýbrž střevo básnické.

Ujednáno tedy. Časem, když oba pánové (jasně, že to jsou pánové, heleďte, nechte si to: „A jak se to pozná?“) začali růst, jsme se kolegyní mnohokrát shodly, že nám někoho připomínají. A když přišel den jejich nástupu do Bradavic, měli jsme v jednom z rodičů jasno. Ano, vážení. Jejich otcem je ten … jak on se jen jmenuje … no, jdeme dál, třeba si vzpomenu.

Popod pozemky Hogwartskej školy a jej okolia sa ťahá množstvo tajných i menej tajných chodieb. O tom vie hádam každý. Niektoré nesú pri vchode nápis, kam by nás mali doviesť, iné sú ukryté a len zasvätený tuší, kde hľadať vchod, ako ho otvoriť, či, keď už nájde spôsob i odvahu a vkročí dnu, kam asi ho táto chodba zavedie.

No dnes budem hovoriť o inej chodbe.

Angrad… již naposled!
Autor: Phosgen Crestfall

Královský špión…. sedmá část…
Autor: Phosgen Crestfall

Člověk by to ani neřekl. Jistě víte, že studenti Zmijozelu mají občas podivuhodné choutky (však se stačí podívat na jejich ředitele a hned je to jasné), kterými se ale vůbec netají. A právě jich chce využít jeden „zeleňák“.