Rubrika: Co otřásá hradem

V pátek 8.9. se otevřela možnost přihlašování se na předměty a s tím i velké problémy dotýkající se mnoha studentů…

Eileen Leenová skrývá strašlivé tajemství! Už víme, proč je nyní vedoucí mamonářkou! Leenová má totiž trauma z dětství.

Autor: Iris Habibi

Představte si to… Jednou se jen tak procházím po chodbě, sem tam zaslechnu kousek rozhovoru, sem tam se kolem mě mihne nějaká postava, když tu… Co to nevidím! Najednou je přede mnou samotný pan ředitel Nim. Tak jako já ho samozřejmě hezky pozdravím a hned se ptám, co to má v rukách. Pan ředitel si ovšem jen cosi zabručel pod vousy a hned zmizel za nejbližším rohem. To mi začalo velice vrtat hlavou, vždyť co by náš pan ředitel, slunce naše jasné, hlava pomazaná a bůh ví co ještě, mohl mít za lubem? Proto jsem se za ním nenápadně vydala.

Dožínky jsou dávno za námi a v prázdných polích vítr prohání jen pár posledních klásků a déšť nám žene do oken…

Ano, ano opravdu je to tak. žádný překlep, ani chyba na Vaší straně! Opravdu. Je to tak, čas je neuprosný a podepsal se i na samotném dáblovi, který je podle všeho zdánlivě nesmrtelný. Jak jsme to vlastně zjistili, říkáte si, vždyt dábel nechodí jen tak po ulici a jen přiblížit se k němu Vás může stát život. Jak jsme to tedy zjiistili? Proč je to tak důležité pro Vás, vždyt každý jednou zestárne? Jak je to s dáblovou nesmrtelností? Nebo Vás snad zajímá dábelský rozhovor se samotným dáblem? Potom tedy není nic jednoduššího, než číst dál…
Autor: Lunnen Donersnová

Nee, není to vtip, je to svatá pravda.

V pondělí 14. 8. 2006 ve večerních hodinách nebylo ve Velké síni nijak zvlášť živo. Snad to bylo způsobeno tím, že tam v tu chvíli posedávalo hodně lidí ve fialových hábitech – tedy oproti běžnému stavu. U profesorského stolu se spolu bavili Adrianet le Ros, Letitia te Tiba, Midar Kilahim, Ross Winfield, Angela Grey-Slytherin a Sandrik Vrizas. Několik lidí sedělo také u kolejních stolů, přesto Síň téměř zela prázdnotou.

To, že zdaleka nebyly obsazeny všechny židle, ale rozhodně neznamenalo, že by v místnosti byla nuda. Právě naopak. Ale opravdu zajímavá diskuze se rozpoutala až poté, co studentka Amelie Mia Thermopolisová přišla k hloučku profesorů, aby se zeptala pana inspektora, zda by nepřijal do školy další profesorku, prý nějakou její známou. On jí odpověděl, že v blízké době se přijímání nových profesorů neplánuje, neboť jich momentálně máme nadbytek. Na to pan Kilahim hbitě zareagoval: „Nadbytek? Sakrblé… Snad se počet nebude redukovat…“ Madam Angela ještě dodala cosi o odstřelu.

A debata byla na světě.

Kdo si myslí, že nálada obyvatel Hogwarts záleží, díky mocnému kouzlu, které celé Hog obklopuje, jen a jen na nich samotných je na velikém omylu. Z posledních průzkumů podporovaných firmou Počasník&Vichr, které se zabývaly spojitostí mezi počasím a náladou studentstva a profesorů jasně vyplývá, že se na nich počasí podepisuje stejně jako na každém živém tvorovi…

A je to tady, od 1. do 5. září je možná registrace do Bradavic hogwarts.czechzone.net. Noví žáčci brázdí stránky školy a ptají se na všechno možné, co je napadne, od složení předmětů až po nákup hábitů. Nejčastěji zmiňovaným tématen jsou ale galeony. Proč?

Z projevu ředitele školy

Nedávno jsem vypsala soutěž, kterou jste mohli najít pod názvem Dáma na obraze. Těm z vás, kteří nevědí, o co jde, to nyní trochu přiblížím.

Možná jste si všimli, možná spíš ne, že při stěhování hradu přibyl jeden obraz. Visí nad západním schodištěm, ve stínu v rohu, jak jsem viděla, každý ho míjí téměř bez povšimnutí. Byl nalezen v jedné staré skříni a je jen zázrak, že ho nesežrali moli nebo myši. Musel tam být, skryt ve tmě, celá desetiletí.
Ale vraťme se k němu. Na tomto obraze je jen jediný portrét. Je na něm žena, spíš slečna. Její husté hnědé vlasy jí dopadají ve velkých vlnách na skvostnou šíji a pohlcují záři loučí, která se na nich rozbíhá v mnoha ohňostrojích jisker. Její oči jsou zelené jak nejdražší smaragdy, hluboké jak sám pocit lásky. Rámují je řasy, jak oblaka, vzpínající se nad rozbouřeným mořem. Chvějí se jak motýlí křídla. Pod maličkým nosem jsou plné rty, čerstvé a svěží jak rudé plátky růže nad ránem. Sám pohled na ně je hřích. Pod hrdě vztyčenou hlavou je jemný krk, co připomíná laň, a malá ramena, které malíř snad musel milovat. Na ňadra, skryta v krajkách modrých šatů, nenalézám slov. Šaty jsou přiléhavé, ale krajky a stužky na nich působí rozevlátě. Je nádherná, stěží kdy kdo viděl krásnější dámu.
Ale proč o tom tady mluvím? V brčálových očích se zrcadlí smutek, ramena se chvějí v ozvěnách vzlyků, tvář skrápí křišťálové slzy. Je to jak ztělesněná krása, tak beznaděj a smutek.
Vždy, když jsem prošla pod tímto obrazem, nemohla jsem se nezamyslet, proč pláče. Nakonec mi to nedalo a začala jsem hledat v archivech. Hledala jsem dlouho, a když už jsem se málem smířila s tím, že to nezjistím, dostala se mi do ruky její legenda, vypadla ze studia o lektvarech přeměny. A tady ta legenda je :

Kdysi žila krásná dívka jménem Violet. Měla snad vše, co si mohla přát. Byla krásná, bohatá, měla magické nadání, ženy jí záviděly a muži ji milovali. Ale její čisté srdce patřilo jen jedinému muži. Jak ona, tak on byl krásnější než měsíc, který se studem skrýval před jeho pohledem. Byl to správce panství jejího otce. Ani ona mu nebyla lhostejná, jak by také mohla. A možná by tento příběh i skončil šťastně, kdyby… Kdyby neměla svou nejvyšší dvorní dámu, čarodějnici, která byla také pohledná, ale ve stínu Violetiny krásy byla zcela obyčejná. Tato dvorní dáma měla také zálusk na tohoto mladíka. Žárlila na Violet a usoudila, že nastal čas pomsty za ta léta ve stínu. Jednou v noci se přeměnila kouzelným lektvarem ve Violet, navštívila mladého správce a chovala se tak, že se správce zhrozil a vypověděl ji ze svého domu. Další den odmítal se na Violet byť jen podívat a ona byla zoufalá. Za pár měsíců se konala velká svatba. Vždyť správce si bere nejhlavnější dvorní dámu! Violet jí věřila víc než sobě a jeho milovala víc než svůj život. A ten se teď zhroutil. Do srdce jí vnikl trn napuštěný jedem a ona neznala protilék. Zavřela se ve sklepení, přestala mluvit, jíst a pít. Nikdo neví, kdy přesně zemřela a jak. Její tělo se nikdy nenašlo a říká se, že její duch bloudí a hledá pravou lásku a čisté přátelství.

Byl vyšlechtěn nový druh zvířat. No, vyšlechtěn. Spíš vytuněn či vymutován. Jeho příslušníci nesou děsivé jméno – marvenečkové.

Autor: Iris Habibi

Dnes, v něděli 6.srpna 2006 jsem se stala spolu se slečnami Iris, Tinou a Eileen svědkem děsivé proměny slečny Sheili Franklin….

O tom, jak jsou nebezpečné děti, když drží v ruce nůž, nemusíme diskutovat. To všichni víme. Ale co když se tato životu nebezpečná věc dostane do rukou našemu průvodci?

To, že jsou krůty vražedně nebezpečné, by asi napadlo málokoho. A ten poslední by jistě bydlel v Datlově. No a právě toto malebné místo se stalo terčem jejich prvního útoku.