Rubrika: Co otřásá hradem

Myslíte si, že pozlátko je jen pojem? Myslíte si, že kouzlo Mamochtíče je tak profláklé, že ho nikdo nepoužívá? Chyba lávky, důkazem může být událost konce tohoto týdne.

Jaké inzeráty se objevují u Chytráka? Nevíte? Docela diskriminující.

Dnes v noci na našu školu zaútočil podivný záhadný neznámy či známy tvor – žblemcokaz. Bolo to takto:

Píseň o Veldrinově mládí.
Melodie Kabáti, Colorado.

Před nedávnou dobou, proběhla zde, v naší vytuněné škole zvyklá nezvyklá slavnost. Zařazování nových studentů do kolejí. Vždycky, když se vyskytne takovýto šrumec, dostane se příležitost, nám pisálkům, utvořit nějaký ledabyle sesmolený,avšak vytuněný článek.

Já jsem se rozhodla pro Vás sepsat perličky, neboť o této slavnosti perlilo nevídané množství osob a já už se naučila zapisovat do bonzbločku.

Jistě vás také láká koupel v našem roztomilém, žabincem porostlém jezírku s neodolatelným obříkem Hanibalem. Pokud jste tak neodbytní a vskutku o to vycachtáníčko stojíte měla bych tu pro vás jistý návrh.

V pátek 8.9. se otevřela možnost přihlašování se na předměty a s tím i velké problémy dotýkající se mnoha studentů…

Eileen Leenová skrývá strašlivé tajemství! Už víme, proč je nyní vedoucí mamonářkou! Leenová má totiž trauma z dětství.

Autor: Iris Habibi

Představte si to… Jednou se jen tak procházím po chodbě, sem tam zaslechnu kousek rozhovoru, sem tam se kolem mě mihne nějaká postava, když tu… Co to nevidím! Najednou je přede mnou samotný pan ředitel Nim. Tak jako já ho samozřejmě hezky pozdravím a hned se ptám, co to má v rukách. Pan ředitel si ovšem jen cosi zabručel pod vousy a hned zmizel za nejbližším rohem. To mi začalo velice vrtat hlavou, vždyť co by náš pan ředitel, slunce naše jasné, hlava pomazaná a bůh ví co ještě, mohl mít za lubem? Proto jsem se za ním nenápadně vydala.

Dožínky jsou dávno za námi a v prázdných polích vítr prohání jen pár posledních klásků a déšť nám žene do oken…

Ano, ano opravdu je to tak. žádný překlep, ani chyba na Vaší straně! Opravdu. Je to tak, čas je neuprosný a podepsal se i na samotném dáblovi, který je podle všeho zdánlivě nesmrtelný. Jak jsme to vlastně zjistili, říkáte si, vždyt dábel nechodí jen tak po ulici a jen přiblížit se k němu Vás může stát život. Jak jsme to tedy zjiistili? Proč je to tak důležité pro Vás, vždyt každý jednou zestárne? Jak je to s dáblovou nesmrtelností? Nebo Vás snad zajímá dábelský rozhovor se samotným dáblem? Potom tedy není nic jednoduššího, než číst dál…
Autor: Lunnen Donersnová

Nee, není to vtip, je to svatá pravda.

V pondělí 14. 8. 2006 ve večerních hodinách nebylo ve Velké síni nijak zvlášť živo. Snad to bylo způsobeno tím, že tam v tu chvíli posedávalo hodně lidí ve fialových hábitech – tedy oproti běžnému stavu. U profesorského stolu se spolu bavili Adrianet le Ros, Letitia te Tiba, Midar Kilahim, Ross Winfield, Angela Grey-Slytherin a Sandrik Vrizas. Několik lidí sedělo také u kolejních stolů, přesto Síň téměř zela prázdnotou.

To, že zdaleka nebyly obsazeny všechny židle, ale rozhodně neznamenalo, že by v místnosti byla nuda. Právě naopak. Ale opravdu zajímavá diskuze se rozpoutala až poté, co studentka Amelie Mia Thermopolisová přišla k hloučku profesorů, aby se zeptala pana inspektora, zda by nepřijal do školy další profesorku, prý nějakou její známou. On jí odpověděl, že v blízké době se přijímání nových profesorů neplánuje, neboť jich momentálně máme nadbytek. Na to pan Kilahim hbitě zareagoval: „Nadbytek? Sakrblé… Snad se počet nebude redukovat…“ Madam Angela ještě dodala cosi o odstřelu.

A debata byla na světě.

Kdo si myslí, že nálada obyvatel Hogwarts záleží, díky mocnému kouzlu, které celé Hog obklopuje, jen a jen na nich samotných je na velikém omylu. Z posledních průzkumů podporovaných firmou Počasník&Vichr, které se zabývaly spojitostí mezi počasím a náladou studentstva a profesorů jasně vyplývá, že se na nich počasí podepisuje stejně jako na každém živém tvorovi…