Rubrika: Ze starého šuplíku

Voda je …

Máme tu nový rok. A vás by jistě zajímalo, jaký bude? Inu, co bych pro vás neudělal … Tedy, po dlouhém okusování tužek a vyndavání třísek z jazyku (a nutno říci, že velice bolestivém!) jsem pro vás vyvěštil, co vás čeká a nemine …

Mé milované koleji

Ano, bohužel. Rmuťte se, plačte, oblečte černou. Jsem to skutečně já. Trapáček. Vidím hrůzu ve vašich očích. Jako bych snad neříkal, že se vrátím. A se mnou … přišel hororskop.

Před desítkami let, kdy zemi ještě ovládala zvířata s kouzelnou mocí a schopností mluvit, se odehrál tento příběh.

Když se básník cítí smutně…

Tak a jsem tu. Ptáte se kdo jsem? A jak to mám sakra vědět! Kdyby Trapáček konečně začal poctivně makat, měl by na svatební prsten a já už mohla být za něj vdaná! Ale on ne, on chce svobodu a miluje leda tak svoji láhev Ohnivé whisky. No ale k věci milánci. Jsem teď zaměstnaná v archivu toho Největšího, toho Nejštědrejší, toho Nejmín Sobeckého Muže na světě. Ano, dělám u Ježíška, Santy Klause, Dědy Mráze a co já vím, jak se ještě jmenuje. Je to práce velice náročná…….takže si z nudy občas něco přečtu. No a jednou takhle se mi dostane do ruky obálka……si myslíte, že řeknu jaká? Si to přečtěte sami, já se namáhat nebudu!

Aneb malá básnická reportáž ze zápasu mezi Nebelvírem a Mrzimorem