Minulý týden mi přišel dopis od mojí milované tetičky Ellie, která mě jako obvykle informovala o tom, co se u ní děje atd. Aby jste mohli dobře pochopit následující vyprávění, musím vám přiblížit, jak to u tetičky Ellie vypadá…

Tetička má velice starou a krásnou vilu na úbočí jednoho krásného kopce. Do nejbližší vesničky to má více než půl hodiny cesty, takže od mudlů má celkem pokoj a tak si klidně žije svůj život. Občas si zaletí za nějakou svou přítelkyní na odpolední čaj a každou druhou sobotu pořádá schůzky spolku Na ochranu utlačovaných kouzelnických koček.

Její dopisy jsou obvykle plné rozmarného povídání, vyptávání se a taky obvykle obsahují pár galeonů „na přilepšenou“. Proto se na ně vždycky těším a s radostí na ně odpovídám. Tento dopis však ve mně vzbudil obavu nejen o tetiččino bezpečí, ale hlavně o zdraví mudlů v této době. Tady vám přikládám výše zmíněný dopis…

Eileen Leenová skrývá strašlivé tajemství! Už víme, proč je nyní vedoucí mamonářkou! Leenová má totiž trauma z dětství.

Autor: Iris Habibi

Hele jako co. Já vím, že jsem tu pozdě, no. Mi jako nemusíte taky všechno závidět. Jsem byl jako u Munga. Kde? Na psychině. No na psychině, no. By mě jako zajímalo, kterej cvoček mě tam nechal zavřít … Jsem přece ouplně noumální, Uďo …

Představte si to… Jednou se jen tak procházím po chodbě, sem tam zaslechnu kousek rozhovoru, sem tam se kolem mě mihne nějaká postava, když tu… Co to nevidím! Najednou je přede mnou samotný pan ředitel Nim. Tak jako já ho samozřejmě hezky pozdravím a hned se ptám, co to má v rukách. Pan ředitel si ovšem jen cosi zabručel pod vousy a hned zmizel za nejbližším rohem. To mi začalo velice vrtat hlavou, vždyť co by náš pan ředitel, slunce naše jasné, hlava pomazaná a bůh ví co ještě, mohl mít za lubem? Proto jsem se za ním nenápadně vydala.

Aký je len ten Diabol v jame? Čítajte!:-)

Dožínky jsou dávno za námi a v prázdných polích vítr prohání jen pár posledních klásků a déšť nám žene do oken…

Ano, ano opravdu je to tak. žádný překlep, ani chyba na Vaší straně! Opravdu. Je to tak, čas je neuprosný a podepsal se i na samotném dáblovi, který je podle všeho zdánlivě nesmrtelný. Jak jsme to vlastně zjistili, říkáte si, vždyt dábel nechodí jen tak po ulici a jen přiblížit se k němu Vás může stát život. Jak jsme to tedy zjiistili? Proč je to tak důležité pro Vás, vždyt každý jednou zestárne? Jak je to s dáblovou nesmrtelností? Nebo Vás snad zajímá dábelský rozhovor se samotným dáblem? Potom tedy není nic jednoduššího, než číst dál…
Autor: Lunnen Donersnová

Nee, není to vtip, je to svatá pravda.

V pondělí 14. 8. 2006 ve večerních hodinách nebylo ve Velké síni nijak zvlášť živo. Snad to bylo způsobeno tím, že tam v tu chvíli posedávalo hodně lidí ve fialových hábitech – tedy oproti běžnému stavu. U profesorského stolu se spolu bavili Adrianet le Ros, Letitia te Tiba, Midar Kilahim, Ross Winfield, Angela Grey-Slytherin a Sandrik Vrizas. Několik lidí sedělo také u kolejních stolů, přesto Síň téměř zela prázdnotou.

To, že zdaleka nebyly obsazeny všechny židle, ale rozhodně neznamenalo, že by v místnosti byla nuda. Právě naopak. Ale opravdu zajímavá diskuze se rozpoutala až poté, co studentka Amelie Mia Thermopolisová přišla k hloučku profesorů, aby se zeptala pana inspektora, zda by nepřijal do školy další profesorku, prý nějakou její známou. On jí odpověděl, že v blízké době se přijímání nových profesorů neplánuje, neboť jich momentálně máme nadbytek. Na to pan Kilahim hbitě zareagoval: „Nadbytek? Sakrblé… Snad se počet nebude redukovat…“ Madam Angela ještě dodala cosi o odstřelu.

A debata byla na světě.

„Hej ty tam, pojď sem!“

„Hej ty tam, pojď sem ;)!“

Vidíte ten rozdíl mezi těmito dvěma větami? Čím to asi bude. No tím ksichtíkem. Vaše autorka vám opět přináší zajímavý článek. Tentokrát o ksichtících.

Malý deník v černé kůži… nevím, kde se u mě takhle najednou vzal, nepřemýšlela jsem nad tím a odfoukla jsem z něho vrstvu prachu. Otevřela jsem ho a začala číst příběh na zažloutlých stránkách…
Byl to Carolinin deník, teď se pokusím Vám ho převyprávět. Začalo to nějak takhle…