…aneb manuál pro všechny ex-lososové prvňáky: Co jste měli udělat a ještě neudělali! Už nejsme lososoví. Jedna z nejlepších etap našeho života skončila. Už se nemůžeme vymlouvat na naši nevědomost. Už se nesmíme nechat oškubávat mazáky. Už se nenecháme zastrašovat! Už musíme být plně připraveni a vybaveni do nejdrsnější etapy našeho života: do prvního ročníku! V tomto článku najdete zaručené rady a tipy, jak přežít svůj první rok na Hogwarts.

Vážení soutěžící, jakož i drazí v okurkách neangažovaní čtenáři,
je mou milou povinností vyhlásit vítěze celoprázdninové soutěže Denního věštce a odměnit je cenami, jež ochotně zasponzoroval Salón PU, za což jeho vedení – konkrétně pak kolegovi Werewolfovi – ještě jednou děkuji.

Sotva se nováčci dostali do kolejí, jejich první starostí se stalo to, koho dostanou za patrona, a dotaz číslo dvě – půjčíte mi uniformu a na předměty? To, že jsou nováčci důležití, že je kolej potřebuje a má se o ně starat, je věcí jasnou – ale opravdu jsme to chtěli dovést až sem?

Konkláve, respektive tedy koncil, nejočekávanější bod programu a v případech některých účastníků i jediný důvod, proč mělo cenu se výjezdního semináře účastnit, ani nepotřebovalo ku započetí svého konání typickou bradavickou půlhodinku a započalo pouhých pár minut po osmé hodině večerní v učebně dostatečně vzdálené od Velké síně, aby rokující, kteří vydrží až do pozdních hodin, nerušili svou diskuzí spánkuchtivé.

Přestože soutěž „Z letního semináře…“ není v hradních zdech vystavena déle než jeden jediný den, už teď mě některé představy o možném či nemožném průběhu tohoto oficiálního srazu stihly pobavit. Abychom však pro množství oněch přikreslených příběhů nezapomněli, jak to v Honorově v létě roku 2010 opravdu vypadalo, rozhodl jsem se chopit brku a zkusit sepsat článek alespoň o tom, jak se tato skutečnost jevila mně.

Vážené hradní obyvatelstvo,
do ruky se vám dostávají dosud NEOVĚŘENÉ výsledky celoprázdninové soutěže Denního věštce nazvané Cena královny Okurky. Jako neověřené je označuji z důvodu toho, že ačkoli jsem se samozřejmě snažil, aby níže uvedená data byla správná, není v mých silách uhlídat každou sebemenší okurečku se stoprocentní jistotou. Proto vás tedy žádám, abyste si v případě, že jste se soutěže účastnili, zkontrolovali svůj okurkový stav například s odměnami z Prázdninovek, které skutečně dorazily, s účastí v jednotlivých soutěžích atp. Pokud budete mít jakoukoli pochybnost o správnosti výsledků, ozvěte se mi do sovince nejpozději do 5. září včetně.
Následující den bude vyhlášeno definitivní pořadí a rovněž se ti nejúspěšnější sběrači – dá-li John – dočkají zasloužených odměn.

Filius Orionis

Před několika dny v pozdních nočních nebo možná spíš v brzkých ranních hodinách došlo k fantastickému odhalení. V Godrikově Dole dochází ke kouskování skřítků a jejich rozprodeji po částech.

Poslední okurka utržena, poslední den proflákán; prázdniny jsou za námi a Denní věštec po okurkové sezóně vjíždí zpět do starých kolejí. I přesto si však neodpustím tradiční ohlédnutí za uplynulým měsícem.

Pro dnešní rozhovor jsem si vybrala novačku Mabel K Sparkovou. Snažila jsem se z ní vytáhnout její první dojmy a očekávání, jaká má od studia na naší škole.

Když se před měsícem mluvilo o stěhovaní Lví tlapou, nebelvírského kolejního časopisu, znělo to jako hudba daleké budoucnosti. Podobně jako „Vánoce 2008“ nebo jako datum otevření zverimexu na Příčné. Nyní, na konci srpna, mohou ovšem všichni skeptici směle spustit svou čelist kamsi ke kolenům: je to tu, již od zítřka bude časopis vydáván ve zbrusu nových prostorách!

Brány registrace se otevřou, do hradu vleze několik béžových lidiček, brány hradu se hermeticky uzavřou. Béžoví lidičkové pobíhají po hradě, ničí všechno, nesmyslně se vyptávají. Pak uzrají, někdo jim dá Klobouk na hlavu, oni se zbarví… a najednou ani stopa po béžové.

Ani jsme se nenadáli a okurková sezóna je za námi. V nejbližších dnech se můžete těšit na její kompletní vyhodnocení a na ocenění nejpilnějších sběračů.
Tento článek je posledním sesbíraným z vypracování Prázdninovek; zabývá se tématem trochu zmatečného minulého týdne, jímž byla Příčná ulice. Všeobecně byla tato sekce hradu hodnocena jako velmi kvalitní, nicméně i přes tento fakt se k ní našlo i trochu kritiky či návrhů.

Když kolega Werewolf navrhl v komentářích u příslušného tématu, že by mohli profesoři hrát o pohár ve ŠFM, s úsměvem jsem si sám pro sebe tento nápad zařadil do šuplíku „bláznivé a nikdy nesplnitelné“. Ve chvíli, kdy bylo toto téma na honorovském koncilu představeno panem ředitelem a to navíc stylem „s tím se počítá“, jsem byl tedy docela v šoku. A jakmile přibyly v hale sborovny nové dveře vedoucí do profesorského kumbálu, bylo jasno. Profesoři a zaměstnanci nastoupí jako jeden tým do zápasu proti družstvům jednotlivých kolejí.

Studenti, těšte se… a třeste se.

Dnes, 28. srpna 2010, se sborovna rozrostla o tři nové profesorky. Bývalá kuchařka od Tří košťat Aki san Marino takzvaně „dolaďovala barvu“, zatímco čerstvé absolventky Selena Enail Smithová a Janel Weil musely absolvovat celý náročný proces fialovění.

Pro dnešek jsem z okurkových příspěvků vybral vypracování slečny Adanedhel Bloom, jehož stěžejní částí tvoří zamyšlení nad diskutovanou otázkou limitů.