Na co Giní přišla?

Na trošku vážnejšiu tému…

Jsem totální antiromantik. Neocením západ slunce u moře, pugety růží, ani večeři při svíčkách (v tomto případě ale oceňuji ono šero, ve kterém není vidět, že se cpu jak protržená). Dále mě neuchvátí ani oslovení miláčku, či mnoho dalších nevkusných zdrobnělin, které mají naznačovat citovou náklonnost. Já za oním rádoby romantickým šišláním spíše cítím povinnost pro dotyčného vyhledat dobrého logopeda… Ovšem ze všeho nejvíc jsem alergická na poezii, zvlášť když je určena k dobývání dámy. Středověk snad již skončil, takže tyto pravěké metody snad už pomalu brzy upadnou v zapomnění. Bohužel já ještě patřím do generace, kdy pár vyšinutých jedinců, to na mě zkoušelo s básní (jednou bohužel i vlastní!).

aneb Katia se toulá hradem…

Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Graffiti na zdech, nálepky s jeho „podpisem“ v oknech, kliky potřené zubní pastou. A co víc, každý, kdo chtěl do své společenské místnosti, našel jen tu havraspárskou. Chaos.

Dne 16.9. 2008 plná tříčtvrtina studentstva utrpěla těžký šok poté, co se neuváženě rozhodla prohlédnout si oblíbenou školní vývěsku zvanou „MOJE KOLEJ.“

Věřte tomu nebo ne, všichni jsme tam byli bez rozdílu ukázkově modří…

Tato povídka byla jako mimořádný úkol do Lykantropologie v minulém roce.

Toto zajímavé téma jsem objevil mezi bradavickými soutěžemi a protože nejsem chvála bohu dosud mezi potrestanými, nemohu se této soutěže zúčastnit. Nicméně bych se rád se čtenáři podělil o své znalosti problematiky, činím tak na tomto místě.

Poklidné čtvrteční dopoledne ve Velké síni se shodou náhod změnilo v jedno z nejzajímavějších v tomto týdnu.

Výtvor, který vznikl z pera tří slečen – Osiris Flemingové, Sarah Clarissy Cordiss a mojí maličkosti. 🙂

11. září 2001. Černý den historie, který změnil v našich životech mnohé. A je jedno, zda se domníváme, že ty změny jsou k lepšímu či horšímu.

Svět se toho dne změnil.

Snad každý si pamatuje, co ten den dělal. Já seděl u počítače a hrál Operation Flashpoint. Bylo mi patnáct. Nechápal jsem. Nerozuměl.

11. září 2007, o šest let později, jsem poblíž Ground Zero stál. Byl jsem na tom místě. Cítil a náhle i pochopil to, co se tam stalo. Hleděl na seznam tisíců lidí, mnoho z nich nikdy nenašli. Vida to, co z WTC zbylo, jsem se toho dne ani nedivil.