Měsíc: Prosinec 2009

Milí čtenáři,
dnes končí kalendářní rok 2009 a já považuji toto období za vhodné k tomu, abychom si společně zopakovali, co se nám letos podařilo (případně i to, co se trochu nepovedlo). Za tímto účelem jsme s kolegyní Betelgeuse vytvořili jakýsi maličký archiv jako připomínku událostí uplynulého roku.
Příjemné počtení a pokoukání!

Chystáte se na pobyt v mrazákolandu? Poslechněte si nejdříve, co se tam změnilo!

Nová finanční reforma ministerstva kouzel, které bylo donuceno pružně zareagovat na stále klesající hodnotu galeonu v důsledku nalezení čtyř nových zlatých dolů na Dračích ostrovech, je něčím, čeho se dle průzkumů každý třetí kouzelník obává.
Máme se skutečně čeho bát, nebo jde zase jenom o bluf, jak zamaskovat skutečné problémy – tedy přeškrknění magických oblastí?

Dnes jsem si naordinovala učící den, což znamená, že především bloudím po hradě a hledám, co by se dalo zdrbnout, zničit, nebo popsat nějakými velmi inteligentními nápisy. Nikde nic, všichni jsou na sebe hodní, všechno je dokonalé, no, a pro zmijozelského studenta tudíž naprosto nezajímavé.

Dárky do Bradavic nepřinesla letos jenom víla Fleutýna. Nadělovaly si je i jednotlivé koleje – tedy alespoň Zmijozel, Havraspár a Mrzimor.

Po tom, co skřítek ZLOřád udělal s naším hradem, se nemáme čemu divit. Musíme ho hlídat, ovšem občas se to nepovede a zdá se, že hlídání ZLOřáda s sebou nese zvláštní rizika. Můžete třeba přestat mluvit!

Na naší škole mě vždy fascinoval její vývoj. To, že nějaké dveře vedou někam, či to, že každá chodba někde končí, je dnes nezpochybnitelná pravda… Ovšem zítra může již být vše úplně jinak.
O archivu, nové budově, která byla přednedávnem připojena k naší škole, vám již náš plátek zprávy přinesl, pravděpodobně jste zaregistrovali i novou možnost nechat někoho nahlédnout do svého alba čarokreseb (pokud ne, vězte, že máte své nové prázdné album umístěno hned pod odznaky vašich aktuálních spolků).
Ovšem slyšeli jste již o nové veřejné myslánce, jež byla dnešního dne potajmu převezena do školní knihovny?

Každý z nás má v běžném životě nějaké rituály; určitý zajetý systém; pořadí, ve kterém vykonává nejrůznější úkony. V dnešním nevšedním dni jsem se rozhodl představit vám svůj tradiční vstup do hradu.

Milí čtenáři,
ač je to k nevíře, objevil se v redakci našeho plátku úderem dnešní půlnoci překrásně nazdobený stromek. A co bylo ještě více podivuhodné, našlo se pod ním i pár dárků…
Inu, Fleutýna asi začala svou pouť skrz naskrz kouzelnickým světem včas a nejprve přišly na řadu veřejné instituce.
Nu, nebudu vás dlouho napínat, neodolal jsem a pustil se ihned do rozbalování…

Dovolte mi, abych byla prostředníkem a částečně i tlumočníkem nejmenovaného kouzelnického badatele. Nepřeje si být jmenován, a tak je mou milou povinností aspoň zhruba objasnit, jak je to tedy s nesmrtelností brouka chrousta. Výsledek některé z vás možná potěší, jiné asi nijak nezaujme. Nicméně i to je posláním vědeckého bádání.

Jak každý obyvatel hradu ví, Ďáblova jáma se nachází ve stejnojmenné malé špinavé chaloupce uprostřed Prasinek, konkrétně v těsném sousedství Agentury Žluté tlapy, hostince U Tří košťat a Paštičkovy čarokreslírny. Uvnitř najdeme síň plnou spletitých šlahounů a kořenů, protkanou mnoha pavučinami. Chaloupku hlídá ošklivá hrbatá babizna s bradavicí na nose. Když místo takto popíši, nezdá se, že by tam kdokoliv dobrovolně chodil. Přesto se denně dovnitř valí davy studentů i zaměstnanců z naší školy. Nakolik je ale Ďáblova jáma vhodným rozptýlením pro nezletilé kouzelníky?

Laboratoř se v posledních nemnoha měsících stala novou oblíbenou destinací pro všechny, co chtějí využít svůj volný čas mezi studiem něčím produktivním. Co ale zajímalo mne, bylo, kdo nejčastěji vybuchuje a přispívá k tomu, že na hradě vládne poněkud zamlženě zakouřená atmosféra. Po několika letmých pozorováních jsem usoudila, že nejvíc úrazů z přípravy lektvarů má na svém kontě kolej Zmijozel! Podívejme se spolu na to, proč.

Dnešního večera jsem se poklidně procházel chodbami hradu, rozjímal přitom o obsazení jednotlivých kolejí, když tu mě najednou vyděsil strašlivý křik. Začal jsem pátrat po jeho původci a našel jej velmi rychle. Na konci vedlejší chodby se strachem třásly dvě prvačky, jež jsem znal jen od vidění, nebyly schopny kloudného slova a stále jen ukazovaly na nejbližší dveře a mumlaly: „Strašidlo, strašidlo…“.