A je to tady. Příběh o čarodějce, která měla dle legendy zabít několik desítek panen a koupat se v jejich krvi, se dostal na plátna našich kin. Neuvěřitelný rozpočet (necelých 300 milionů korun) a velkolepá reklama způsobily doslova mánii. I já jsem byla zvědavá, zda je to film, o kterém si budeme ještě dlouho povídat, nebo jestli to bude jen drahý propadák.

Určitě jste si všimli, že přijela pouť. A jak to tady vypadá? To si přečtěte….no šup šup, čtěte dál :).

Jeden zajímavý bod školního řádu upravuje objektivně stanovený bod senility studenta.
Velmi vytuněná věc! A je to přece pro naše dobro…

Jak to vypadalo?

Jak si někdo možná všiml, po prostorách hradu se pohybovalo pár stínů. Ne, strašidla ani duchové to vážně nebyli. Kdo tedy? Zjistit odpověď na tuto záludnou otázku bylo vážně namáhavé – nováčci. Malí prvňáčkové, ještě nerozřazení, vylekaní a naprosto zmatení.

Chtěla jsem být novinářem – ale nikdy jsem se nenaučila psát novinové články. Každé prázdniny jsem se chtěla pěkné opálit – ale vždy vypadám spíš jako špinavá. Chtěla jsem se polepšit, ale jen jsem se zhoršila. Chtěla jsem mít jedničky… Ale málem byly trojky. A kolik dalších nesplněných přání užírá mysl každého jednoho z nás…

Nadviazanie na prvú báseň s rovnomenným názvom…

Opäť niečo z mojej letnej poézie…

Moja osobná výpoveď…

Ačkoliv se to zdá jen těžko pochopitelné, i školní rada něco dělá. Čas od času se od ohlodávání tužek a vaření kávy panu řediteli dostaneme k něčemu opravdu užitečnému. Znáte nás. Dlouze diskutujeme a pak z nás vypadne nějaká učiněná perla. A nebo hned několik. Jako třeba právě v těchto dnech.

Vážení a milí, vítejte u jednoho z prvních věstníků školní rady, který stejně většina z vás nebude číst a který snad ani nemá právo se takto nazývat.

Milí čtenáři, hradem se nám rozmáhá takový hezký zvyk, který se týká změn. Někteří si jich nevšímají, někteří vědí dříve a někteří vědí až za půl roku. Vědět, kdo je zrovna teď Zmijozelské péčko, dá docela zabrat. Ale o tom snad někdy jindy, pokud vůbec.

Máme červenec, venku je vedro k padnutí … a z toho vedra nám padá i hrad. Zdi se zdrolí, cihly nedrží pohromadě a na každém rohu je možno potkat škrknu. Ale není se čeho bát, opravdu!